Jan Němec: Do slova a do kamene

22. srpen 2018
Soutěž OD BRÁNY K BRÁNĚ - Hospital Kuks

Nejspíš jste je také viděli: sochy Matyáše Bernarda Brauna v hospitálu v Kuksu. A pokud ne přímo tam, pak alespoň v televizi.

Kamery rády krouží kolem jejich zjitřených tváří, najíždějí do látek zřasených kamenickým dlátem, zabírají detaily zvířat, které se krčí u paty té které sochy. Braunovy Ctnosti a Neřesti jsou zkrátka vizuálně vděčnou podívanou, ale ani zde v rozhlase nepřijdou nazmar. Leckoho totiž i dnes přimějí k úvaze, jak si to ostatně barokní mistr přál…

Hospitál Kuks prošel skutečně zásadní památkovou obnovou

Například ta paní, která s velkým zájmem absolvovala komentovanou prohlídku Kuksu, a poté zamyšleně pronesla ke svému manželovi, když společně odpočívali na zahradě: „To by mě nikdy nenapadlo, že existuje tolik lidských vlastností…“

Nechme stranou, že Braunův barokní svět ještě nebyl tak dalekosáhle psychologizovaný jako ten náš, takže spíše než lidské vlastnosti Braun opravdu zobrazoval samotné ctnosti a neřesti, a ty naopak personifikoval. Zajímavější je, jak onen výrok bezděčně poukazuje na delikátní vztah mezi uměním a skutečností. Pro neznámou paní Braunovy sochy ani tak nezobrazovaly skutečnost, ale spíše ji objevovaly či dokonce vytvářely: kamenické dláto vytesalo Lehkomyslnost a Pýchu a Lstivost a tím je vepsalo do světa. Odteď se jisté typy jednání budou nazývat takto a nejinak a ponesou s sebou tyto a tyto asociace…

Barokní perla, hospital Kuks

„To by mě nikdy nenapadlo, že existuje tolik lidských vlastností…“ Zní to úsměvně, ale analytická filozofie jazyka, která ve 20. století udělala velkou kariéru, vychází vlastně z obdobného postřehu. Je to jazyk, který vytváří náš svět, a jak tvrdí Ludwig Wittgenstein, „hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa“.

Nedaleko východočeského Kuksu najdete v lese sochy Matyáše Bernarda Brauna

Braunův Betlém

Hrabě František Antonín Špork byl známý jako mecenáš, tvůrce barokní krajiny a především zbožný člověk. Měl ale také velké štěstí coby investor, své plány nechal realizovat ty nejlepší umělce své doby. Patřil k nim i „český Michelangelo“ Matyáš Bernard Braun.

Příklady jsou dobře známé: Zatímco naše lyžařské vosky pojmenovávají čtyři pět druhů sněhu, jazyk Inuitů jich rozlišuje více než třikrát tolik. A své by mohli vyprávět také překladatelé ze sanskrtu, kteří musejí desítky výrazů pro rozličné stavy meditačního pohroužení stále dokola překládat těmi několika málo výrazy, jež má čeština k dispozici a ještě mezi nimi příliš nerozlišuje.

Podobně i Braun nemusel vytesat dvacet čtyři soch, ale třeba čtyřicet osm nebo rovnou devadesát šest. To by se té paní na lavičce už úplně zatočila hlava: propánakrále, tolik lidských vlastností!

Jenže prst ukazující na měsíc přece jen není měsíc a slova nás mohou mást. Jsou jako klíče ke skutečnosti, ale klíče v jednom směru odemykají a v druhém uzamykají.

Stojí mimochodem za povšimnutí, že mezi Braunovými Neřestmi je i Pomluva: vystrkuje jazyk a její slova se šíří jako oheň, jak naznačuje hořící snop, který tříme v náručí. Také jakékoli pojmenování se šíří jako oheň, ale vždy je právě také jen po-mluvou, tedy řečí, která přichází až po něčem jiném. A to jiné je příliš prchavé, než aby to kdokoli dokázal vtělit do kamene.

Spustit audio
autor: Jan Němec