Jan Němec: Geniální přirovnání

Karl Ove Knausgard - Můj boj
Karl Ove Knausgard - Můj boj

Globálním knižním trhem v posledních několika letech hýbou dvě série. Alespoň co se umělecké literatury týče.

Zaprvé čtyřdílný román italské spisovatelky Eleny Ferrante Geniální přítelkyně, za druhé šestidílná románová autobiografie Nora Karla Oveho Knausgarda Můj boj. Možná jste něco z toho také četli. Jde o tak výrazné počiny, že dokonce dali vzniknout novému dělení lidí: v populárních anketách už se vás dnes neptají jen na to, jestli dáváte přednost vínu, nebo pivu a jestli milujete spíš kočky či psy. Ptají se taky, jestli patříte do tábora Eleny Ferrante nebo Karla Oveho Knausgaarda.

Jan Němec: Za Simone Weilovou

Simone Weilová

V létě to bylo 75 let od úmrtí a na začátku příštího roku to zase bude 110 let od narození Simone Weilové.

Je totiž zajímavé, jak rozdílné ty série jsou. Nejde přitom jen o to, že v jedné vládne středomořský temperament a v druhé skandinávská uměřenost. Nejde jen o to, že Geniální přítelkyně sázejí na silný příběh a Můj boj umanutě zkoumá každodennost.

Nejzajímavější rozdíl spočívá v extrémních pozicích, které ke svým dílům zaujali jejich autoři. Elena Ferrante je pseudonym autorky, o jejíž skutečné identitě stále nic nevíme. Prostor, který by jí věnovala média, záměrně přepustila svým postavám. Kdežto tvář Karla Oveho Knausgarda na nás hledí z obálky každého dílu Mého boje a kolem autora se tu točí úplně vše. Způsob, jak se dva autoři vztahují ke svému dílu, vlastně nemůže být rozdílnější.

Můžeme samozřejmě mít sympatie pro jedno, nebo pro druhé, můžeme si poněkud banálně pomyslet, že Ferrante je skromná a Knausgard narcis. Ale důležitější je, že ve světě literatury nakonec nevládne žádné buď, anebo. Literatura – a také v tom se podobá životu – je říší možností a souběžné platnosti protikladů.  

Jan Němec: Tuk příběhů

Karl Ove Knausgård se propsal k dokonalé obyčejnosti

Všimli jste si, jak je těžké uniknout příběhům? Skutečnost je jimi prorostlá jako maso tukem.

Gustav Flaubert na to také měl svůj názor. V jednom ze svých dopisů napsal, že autor by měl být ve svém díle přítomný jen jako Bůh v přírodě. Připadá mi příznačné, že všichni velmi dobře chápeme, jak to Flaubert myslel, aniž bychom o přítomnosti Boha v přírodě věděli cokoli bližšího.

Flaubert byl pravým dědicem osvícenství, Boha považoval za příslovečného hodináře, který kdysi sestavil titěrná ozubená kolečka světa, vlastnoručně natáhl strojek, ale pak stvoření ponechal jeho mechanickému osudu. Podle Flauberta by tedy autor měl v díle být přítomen jen jako deus absconditus, nepřítomný Bůh. To by se asi líbilo Eleně Ferrante.

Jenže stejně tak bychom si mohli představit, že Bůh je určitým způsobem v každém mávnutí motýlího křídla a že sama příroda je místem jeho nepřetržité epifanie. A to zase odpovídá pozici Karla Oveho Knausgarda. Autor je přece patrný v každé slově svého díla, ne že ne, tak jakápak hra na schovávanou.

Ale možná že právě v tom je Flaubertovo přirovnání geniální. Ještě jednou: autor by měl ve svém díle být přítomný jen jako Bůh v přírodě. Je to prázdná mísa, již lze naplnit jakýmkoli obsahem. Libovolné se zde přibližuje neznámým. Nakonec, také literatura je záležitostí víry.