Jan Němec: Za Simone Weilovou

28. listopad 2018
Simone Weilová

V létě to bylo 75 let od úmrtí a na začátku příštího roku to zase bude 110 let od narození Simone Weilové.

Možná jste si to teď bleskurychle spočítali: tahle francouzská filosofka, mystička a sociální reformátorka nežila nijak dlouho. Bylo jí 34 let, když zemřela. Psal se rok 1943 a Weilová byla úplně podvyživená, protože ze solidarity s trpícími válkou odmítala jíst a odpočívat.

Zdá se, že i v jejím případě platilo, že každý umírá tak, jak žije. U Weilové to byly absolutní etické nároky, ale také přepjatost. Málokdo by chtěl být jako ona, ale to nic neznamená. Weilová se totiž podobala Nietzschemu: jejich neklidný duch nás nefascinuje proto, že bychom souhlasili se vším, co říkají, ale protože díky nim můžeme chvíli nesouhlasit sami se sebou, zpochybnit své vlastní pravdy.  

Jan Němec: Étos řek

00971255.jpeg

Nedávno jsem se v Bratislavě procházel po nábřeží Dunaje. Do aleje starých topolů se opíral vítr a rval z nich první listí. Dunaj s hladinou zvrásněnou větrem vypadal, že teče oběma směry zároveň.

Často na Weilovou myslím, bez ohledu na nějaká výročí. Simone de Beauvoir o ní napsala, že jí záviděla její srdce, které bylo schopno bít za celý svět.

Z lidských bytostí plně uznáváme existenci jen těch, které milujeme. Víra v existenci jiných lidských bytostí jako takových je láska.

Charles de Gaulle ovšem prohlásil, že ta ženská je prostě a jednoduše blázen.

Druzí nám dluží to, co si myslíme, že nám dají.

Albert Camus se domníval, že poválečná obroda Evropy nemůže být úspěšná bez zapojení jejích myšlenek.

Spravedlnost. Být neustále hotov připustit, že druhý člověk je něčím jiným, než co čteme, když tu je. Nebo spíše číst v něm, že je určitě něčím jiným, možná dokonce úplně něčím jiným, než co v něm čteme. Každá bytost mlčky křičí, aby ji četli jinak.

Považovali ji za „morálního génia“ či velkou mystičku 20. století. Ale byla to taky pověstně neohrabaná osoba, jejíž bohulibé záměry často zrazovala neuvěřitelná nepraktičnost. Když se například jako dobrovolnice vypravila do Španělské občanské války bojovat proti fašistům, dopadlo to tak, že omylem šlápla do hrnce, opařila se a musela frontu zase rychle opustit.

Jan Němec: Turínské světlo

Turín

Říká se, že za to mohl syfilis, anebo pravoúhlé ulice Turína, tak netypické pro italská města.

Když se v převleku za chlapce vydala mezi francouzské prostitutky, protože ji trápily jejich pracovní podmínky a chtěla se o nich dozvědět více, skončilo to tak, že ji prostitutky vynadaly, zfackovaly a vyhnaly s tím, že se o sebe dokáží postarat samy.

Načež napsala: Milovat bližního jako sebe sama neznamená milovat všechny lidské bytosti stejně, neboť stejně nemiluji ani všechny mody své vlastní existence. Ani to neznamená nikdy jim nepůsobit bolest, neboť ani pro sebe sama utrpení neodmítám. Znamená to mít ke každému člověku vztah, jako má jeden způsob, jak myslet vesmír, k jinému způsobu, jak myslet vesmír, a ne k části vesmíru.

A teď už myslím můžete jít do práce.

Spustit audio
autor: Jan Němec