Jan Němec: Tuk příběhů

3. srpen 2018
Karl Ove Knausgård se propsal k dokonalé obyčejnosti

Všimli jste si, jak je těžké uniknout příběhům? Skutečnost je jimi prorostlá jako maso tukem.

Pro někoho to má šmak, ale co když už je maso jen samý tuk? Co když jsou příběhy úplně všude? Ze skutečnosti je pak něco jako tučný bůček, řekl bych. Zanáší to cévy a tloustne se z toho. Každá reklama dnes obsahuje příběh, ve scénáristických dílnách se rozdávají stavebnice, ze kterých se skládají stále ty stejné historky, nafukované pak do velkofilmů, každá píseň a videoklip cosi emfaticky vyprávějí. My všichni už jsme tak trochu obézní, ale cpeme se příběhy dál a dál až k prasknutí.

Co na to spisovatelé, kteří kdysi na příběhy měli monopol? Někteří už toho mají po krk. Vezměte si třeba Karla Ove Knausgarda a jeho velký autobiografický projekt Můj boj, jehož třetí díl Ostrov chlapectví teď vyšel česky.

Ranní úvaha Jana Němce: Skutečností knihy je čtenář

psací stroj, spisovatel, abeceda, redakce

Slovenský spisovatel Pavel Vilikovský se ve své novele Pes na cestě zastavuje u této věty: Skutečností knihy je čtenář.

Knausgård začal tím, že chtěl psát o smrti svého otce, ale odmítal z toho udělat další příběh. Znova a znova hledal způsob, jak se nechytit do žádné z literárních pastí, až se propsal k dokonalé obyčejnosti. Všichni se snaží, aby jejich příběhy byly napínavé a zábavné a působivé, ale Knausgård se na to vykašlal. Nechtěl mít na talíři dobře prorostlý příběh, ale libovou skutečnost – libovou smrt otce, libové kouření na balkoně uprostřed noci a nejlibovější dětské objetí.

Masný průmysl si však poradil i s Knausgårdem. Začalo se psát, že jeho kniha je skandální, a kolem autora se zase začaly mrskat všechny ty kluzké příběhy. Média je rychle ulovila, uvařila, přežvýkala a pak posunovala trávicím ústrojím dál a dál až na talíř čtenáře. A tak tu opět máme rodinná dramata, kolapsy, skandály a z obálky českého vydání Mého boje shlíží zarputilý Viking, který má jen málo společného s tím, jak autor skutečně působí. Příběhům je opravdu těžké uniknout a nejhorší to je s příběhy, které si o vás říkají druzí.

To vše ovšem vede k obecnější otázce: Co se stalo s literaturou a se světem? Celé to vlastně připomíná starořecký příběh o králi Midasovi. Tomu Dionýsos nabídl splnit jakékoli přání a Midas se jak známo vyslovil, že by bylo pěkné, kdyby se pod jeho dotekem vše proměnilo ve zlato – a pak si vylamoval zuby na zlatém kuřeti a záhy pojal podezření, že brzy umře hladem.

Knausgård – a s ním mnozí další spisovatelé – jako by se dostal do stejné pozice: přáním každého autora je vidět ve všem kolem sebe zárodky příběhů, toho nejcennějšího, co spisovatel má. Jenže pokud se skutečně ze všeho stanou příběhy, tak jako se vše pod Midasovýma rukama měnilo ve zlato, není to nic jiného než smrt vyprávění; i samo vyprávění totiž potřebuje svého druhého, svého jiného, šum skutečnosti.

Spustit audio
autor: Jan Němec