Ranní úvaha Jana Němce: Skutečností knihy je čtenář

7. červen 2018
psací stroj, spisovatel, abeceda, redakce

Slovenský spisovatel Pavel Vilikovský se ve své novele Pes na cestě zastavuje u této věty: Skutečností knihy je čtenář.

Čtenář přitom není jen skutečností knihy, on je dokonce jedinou její skutečností. Všechna města a domy, které jako spisovatelé popisujeme, jsou papírové, ale někdo v nich dýchá.

Postavy v románu jsou vždy jen on a ona a ono, řečeno s Martinem Buberem, nikdy ne ty. Simulujeme vztahy mezi postavami, ale jediný skutečný vztah vzniká mezi autorem a čtenářem. A jakýkoliv rozhovor může vždy probíhat jen mezi dvěma subjekty, v případě literatury tedy mezi autorským já a čtenářským Ty.

Část literární kritiky přitom autorům ráda vyčítá, že na čtenáře myslí málo. Potom prý vznikají experimentální, do sebe zahleděné či předvádivé texty. V podtextu obvykle zní, že autoři takových textů jsou egocentričtí, ne-li autističtí. Píší z vlastních pohnutek, aniž by mysleli na toho, kdo jejich výplody bude číst.

Budiž. Ale musí ten, kdo píše, skutečně myslet na toho, kdo čte? Upřímně řečeno, nic takového není možné. Psaní je tak pohlcující, že píšící může jen těžko myslet na cokoli jiného. Ale i když onen požadavek budeme chápat volně, vyvstává pochybnost. Pokud je totiž jedním extrémem autorský autismus, tím druhým, a dnes daleko častějším, je kýč: díla, která vznikají právě jen s ohledem na čtenáře. Díla, ve kterých se na čtenáře myslí až moc.  

Ranní úvaha Jana Němce: A tělo se stalo slovem

Spisovatel Jan Balabán

Pamatuju si, že jsem zrovna seděl v hudebním oddělení Knihovny Jiřího Mahena v Brně, když mi pípla ta smska.

Takže kde je čtenář, když píšu? Někde na druhém konci jazyka, který držím jako lano, a cítím, že když jím škubnu, někdo tam za horizontem jej drží. Je to právě jazyk, který nás spojuje, a díky němuž se pro sebe stáváme skutečnými. Na tom laně jsou navlečené postavy se svými životy, které posílám jako psaníčka. To na laně jazyka jsou příběhy, které si jeho prostřednictvím předáváme skoro jako z ruky do ruky.

Jedinou skutečností knihy je čtenář. Ono to vlastně není přesné – anebo nás úvahy zavedly dál. Kniha sice není skutečná bez čtenáře, ale čtenář i autor jsou i bez konkrétní knihy skuteční ažaž. Tvoří dva póly, mezi nimiž příležitostně vzniká pole, pole pod napětím, a tím polem je text. Intenzita tohoto pole je přitom věcí jich obou. Silný autor toho se slabým čtenářem mnoho nepočne, a stejně tak silný čtenář se slabým autorem. Výsledkem je vždy jen slabé pole, slabý text, slabá skutečnost.

Podobně jako u Martina Bubera: podstatný je zde především svět vztahu mezi já a Ty. Akorát že v případě literatury nejde o jeden abstraktní svět, ale o množství konkrétních světů, kterým říkáme romány.

Spustit audio
autor: Jan Němec