Jan Němec: Duch a entropie

02412601.jpeg
02412601.jpeg
0:00
/
0:00

Byl to kolega Marek Vácha, kdo z tohoto místa nedávno uvažoval o rozdílech mezi vědeckými objevy a uměleckými díly.

Vědci jsou nahraditelní, umělci nikoli, říkal, když to shrnu v kostce. Nešlo samozřejmě o žádnou selekci lidí. Marek Vácha jenom poukazoval na skutečnost, že zatímco k určitému objevu věda dříve či později dospěje, takovou Novosvětskou mohl složit pouze Antonín Dvořák – kdyby ji nesložil, v dějinách světa by prostě nikdy neexistovala.

Jan Němec: Městy po řádcích

02991473.jpeg

Když na konci minulého roku zemřel izraelský spisovatel Amos Oz, připomněl jsem si mimo jiné, jak těsně jsou někteří spisovatelé spjati s konkrétními městy.

Úvaha Marka Váchy mě tehdy přivedla k jiné úvaze – tak už to s úvahami bývá, že vyplývají jedna z druhé. I má úvaha se týká přírodních zákonů na straně jedné a jedinečnosti na straně druhé. Vždy mě totiž fascinoval druhý termodynamický zákon a to, jak se mu živé bytosti dokáží – zdánlivě? – vzpírat. Nebojte se, hned to vysvětlím.

Jak známo, tři termodynamické zákony tvoří jeden ze základních pilířů našeho poznání fyzikálního vesmíru. Ale vím, že je sedm hodin ráno a vy jste si naladili stanici Vltava, takže to v rychlosti připomenu. První termodynamický zákon mluví o zachování energie. Říká, že v uzavřeném systému je její množství konstantní. Druhý hovoří o entropii, tedy že přeměny energie vedou k její postupné degradaci, jsou jednosměrné a nevratné. A třetí k tomu podotýká, že teplota jako nejnižší forma energie má pevnou spodní mez, jíž je absolutní nula, tedy -273 stupňů Celsia.

Někteří kosmologové se domnívají, že právě tak bude za nějakých 20 miliard let vypadat konec vesmíru: nekonečno zmrzlé na hodnotu limitně se blížící absolutní nule.

Jan Němec: Geniální přirovnání

Karl Ove Knausgard - Můj boj

Globálním knižním trhem v posledních několika letech hýbou dvě série. Alespoň co se umělecké literatury týče.

Fyzika nám tedy říká, že entropie je osudem veškeré hmoty. Teplo se přenáší pouze z teplejšího tělesa na chladnější, čas plyne pouze jedním směrem a neuspořádanost roste. Takové jsou zákony vesmíru. Jak to však jde dohromady s existencí mimořádně složitých struktur, jimiž jsou živé organismy, které svou komplexnost během evoluce ještě zvyšují?

Fyzikové říkají, že rozpor je zde pouze zdánlivý, protože živé organismy entropii snižují pouze lokálně, zatímco v rámci celého systému stoupá. Požíváme například složité molekuly a vylučujeme jednoduché a tak podobně.

Ale vraťme se k Dvořákovi a jeho Novosvětské, protože jen kvůli tomu jsem si ten exkurz do fyziky dovolil. Symfonie je – stejně jako román nebo třeba balet – mimořádně složitý útvar, který díky napření lidského ducha odolává degradaci. Tedy alespoň pokud Novosvětskou hraje kvalitní orchestr a noty zůstávají na svých místech. Jde o to, že díla ducha jako by sama od sebe entropii nepodléhala, na rozdíl od všeho ostatního – narozdíl třeba od svých nosičů.

Možná tedy existuje alternativní konec vesmíru: nejen zmrzlé království entropie, ale také říše tvůrčího ducha, který sám v sobě dosáhl svého vlastního mezního bodu. Říše ducha opětovně odděleného od svého vlastního snu o vesmíru.