Jan Němec: Prázdný prostor

29. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mladá žena, knihy, knihovna, antikvariát (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Člověk se asi musí stěhovat, aby si skutečně uvědomil, kolik má věcí. Pouze při stěhování nám každá ta věc projde rukama a my pocítíme její váhu. Knihovny jsou samozřejmě ukázkový příklad. Všechny ty hřbety vyrovnané v řadě najednou získají hloubku a spolu s tím se ukáže, jak je papír těžký. Banánové krabice se plní jedna za druhou a není tomu konce.

Je to už nějaký čas, kdy jsem takto banánovky plnil naposledy. Vzpomněl jsem si na gymnaziální hodiny latiny. Vyučovala nás distingovaná dáma, která skutečně působila jako Římanka z doby Marka Aurelia. A v jedné hodině nám vysvětlovala, proč se ve slově decimace ukrývá latinská číslice deset. Když v římských legiích došlo k nějakému skutečně závažnému provinění, jako byla vzpoura nebo zbabělost, každý desátý voják byl vlastními druhy zabit. Bylo to kruté, ale jako výstraha ostatním to zřejmě mělo svou přesvědčivost.

Čtěte také

I začal jsem během toho stěhování decimovat svou knihovnu – každý desátý svazek půjde pryč, řekl jsem si. Znáte to: je potřeba zeštíhlovat. Jen v římských legiích se vše dělo losem a k tomu jsem odvahu nesebral. Měl jsem totiž mezi svými muži oblíbence, o které bych nerad přišel. A ženy se mi zase decimují těžko. Říkám to nerad, ale nakonec to odnesli hlavně básníci. A to nedávalo smysl už proto, že sbírky poezie bývají útlé, takže skoro nic neváží a při stěhování to nedělá rozdíl.

Ale decimace se mi zalíbila. Nějaké místo jsem přece jen ušetřil a díky tomu jsem do své knihovny mohl včlenit třeba dlažební kostku ukradenou z ulice Husova nebo starý rezavý tlumič. Řekl jsem si tedy, že až se budu stěhovat příště, posunu decimaci o úroveň výš. Nebudu už každou desátou knihu vyřazovat, ne, tentokrát pouze jednu z deseti ušetřím.

Čtěte také

Říkám to tu nadlehčeně, ale vlastně to prožívám jako podstatné téma. Čím dál víc si uvědomuji, že každá věc, kterou doma mám, zabírá nějaký prostor. Dřív jsem to tak nebral. Vnímal jsem prostor jako čistou kapacitu, něco, co nemá vlastní kvalitu. Pak mě však jednou napadlo, jestli náhodou prostor není cennější než naprostá většina věcí, které do něj lze umístit. A o něco později mi došlo, že se to zdaleka netýká jenom bytu, ulic či krajiny. Pro člověka je koneckonců nejdůležitější vnitřní prostor.

Představuji si, jaké by to bylo, kdyby se člověk několikrát za život musel přestěhovat ze své hlavy do nějaké jiné. Co bych si s sebou do toho nového bílého prostoru vzal a čeho bych se naopak zbavil? Banánovky se plní starými koncepty, vybledlými tužbami a kolorovanými vzpomínkami. Nevím, zda bych měl odvahu začít je decimovat jako knižní hřbety. Ale možná bych nějakou z těch krabic prostě zapomněl naložit. Tak jako je prostor cennější než věci, které ho zaplňují, může být vědomí vzácnější než všechno to, co obsahuje.

autor: Jan Němec
Spustit audio