Jan Němec: Ničí obdiv ho nevyplaší

V jedné nechvalně známé zátoce japonští rybáři nahánějí delfíny tak, že do moře ponoří železné tyče, a pak do nich buší a buší. Na zvuk mimořádně citliví delfíni se před touto hlukovou bariérou snaží uprchnout a skončí v malé zátoce, kde už je rybáři snadno pobijí. Facebook mi začal připadat jako taková hluková stěna, která se posouvá proti mně, viděl jsem ty tyče, do nichž se buší a buší. 

Čtěte také

Jan Němec: Prokletí básníci v Pantheonu

O několik dní později jsem si po mnoha letech začal psát deník. Předchozí věty ve skutečnosti pocházejí z jedné z jeho prvních stránek. Nejsem si jistý, jaká přesně mezi těmi dvěma rozhodnutími – zrušit si účet na Facebooku a začít psát deník – existuje souvislost, ale ta časová blízkost je dost nápadná.

Jako většina uživatelů Facebooku i já jsem se tam kdysi přihlásil proto, abych mohl sdílet věci, které mi připadají zajímavé. A jako většina uživatelů jsem si i já s postupem času čím dál víc uvědomoval, jak se těžiště přesouvá z toho, co člověk sdílí, na to, jak druzí reagují. Možnost vyjádřit emoci nebo se vyslovit přirozeně tvoří základ architektury sociálních sítí. Ne všechno se však smysluplně může stát předmětem emotikonů nebo diskuse. Čím dál víc jsem si uvědomoval, že právě to podstatné, co bych rád sdílel, tímto způsobem skutečně sdílet nelze. Na Facebooku se například sice dá velmi snadno reagovat, ale žádným způsobem tam nelze jednat.

Čtěte také

Jan Němec: Expertní vědění

Když jsem si poprvé po mnoha letech otevřel deník, okamžitě jsem si uvědomil, v jak jiném jsem prostoru. Na papíře místo na jevišti, anebo pokud na jevišti, tak v prázdném divadle. Přiložil jsem pero ke stránce a dal jsem se nejbližší pěšinou do hloubi lesa. Líbilo se mi, že nevím, kam jdu, a ještě víc se mi líbilo, že mě nikdo nesleduje. Říkal jsem si: když po cestě na větvi stromu spatřím nejkrásnějšího papouška na světě, nikomu se nebude líbit. Ničí obdiv ho nevyplaší, říkal jsem si. 

Lidé, kteří se věnují józe, hovoří o tom, že podložka na cvičení ohraničuje prostor, kde mohou být pouze sami pro sebe. Se stránkou deníku je to stejné. Je to místo, kde není třeba se líbit, přít se, ani se obhajovat.

Čtěte také

Jan Němec: Moc přemýšlíš

Deníkový zápis na rozdíl od statusu předpokládá introspekci a ztišení, je místem kontemplace. Stojí za připomenutí, že latinské contemplatio ve své etymologické náruči chová templum, tedy svatyni. Každé místo, kde se já setkává s duší, ať už je to kaple v polích, pohled druhého člověka nebo stránka deníku, má tuto kvalitu. V kontemplaci se setkáváme sami se sebou a s tím, co nás přesahuje.

Příspěvek na sociálních sítích se označuje status, tedy stav. Co se vám honí hlavou? – ptá se Facebook. Co nového? – dožaduje se aplikace Whatsapp. Otázky, které trpělivě zrcadlí prázdná stránka deníku, znějí jinak. A odpovědím jen a jen svědčí, jestliže nepodléhají algoritmům a nikdo je neuslyší.