Vladimír Just: Roleta a bytí
Má příhoda s roletou vlastně není o roletě. Roleta hraje jen roli, roli spouštěče situace, snad banální, pro mne však fatální. Ocitl jsem se uprostřed slunného pátečního odpoledne v nějaké temné hře – byl jsem jedním z tragických klaunů, jak je psával Sammuel Beckett.
Stalo se v Michli, kousek od metra. Nechal jsem opravit rozbitou roletu, něco přes metr dlouhou, udělali mi to za půlhodiny na počkání, vzal jsem roletu jako hůl a šel k metru.
Čtěte také
Asi sto kroků ode mne se kácí člověk. Plácne sebou na travnatý plácek, i s nákupními taškami. Než jsem k němu došel, minuly ho desítky očí, zabořených v mobilu. Naštěstí byl mezi nimi i urostlý sportsman, a pomáhal mu na nohy. Děda nebyl opilý ani špinavý, v taškách ovoce, mléko, rohlíky. Když vidím, jak s ním sportsman zápolí, odložím roletu a snažím se dědu podržet aspoň z druhé strany.
Roletu i nákup, jehož se křečovitě držel, odkládám u zídky. Bydlí prý jen naproti v bytovce. A tak jsme vyrazili, závratnou rychlostí asi krok za minutu. Ušli jsme asi dvacet metrů a opřeli ho o zídku. Pak ale sportsman mrkl na hodinky a s omluvou zmizel. Zůstal jsem s dědou sám, zkusil udělat s ním pár kroků, ale hned zase padal. Zavolám sanitku, říkám – upřímně se vyděsil, jen to ne, bydlím už jen pár kroků, přes tu křižovatku.
Čtěte také
Proč nenosíte hůl? Jo, to mi říká každej, to bych asi měl, že jo? V davu vidím rozchechtanou trojici puberťáků kolem jedné dívčiny. Ahoj, nepomohli byste mi tamhle s tím dědou, sám ho neutáhnu, bydlí kousek. Jo, jasná zpráva, řekli. A znovu se rozchechtali, nebyl to zlý smích, byli ve stavu, kdy vám připadá k smíchu všechno, a nedá se s tím nic dělat. A byli pryč.
Děda je jen o pár let starší, musel být na nás dědky pohled, on s taškami, já s roletou. Co budu dělat? To byla ta beckettovská situace tragických klaunů. Konce hry. Byl jsem Hamm a nebo Clow – klaun, jemuž usekli poslední písmeno? Jenže tohle nebyla hra, to byl reál.
Čtěte také
Když zjistím, že mi utekly všechny schůzky a doma dávno vystydl oběd, přestal jsem lidi marně zastavovat. Napadlo mě opřít ho znovu o zídku a nechat osudu. Pak ale od směru, kam jsme mířili, rázovala zralá žena a ptala se, zda nechceme pomoci. Když viděla můj zoufalý pohled, nemusel jsem nic říkat, ona ho zezadu popadla a postavila na nohy. Na rozdíl ode mne mu cestou nadávala, proč nemá hůl či vozejk. Pomohl jsem jim ještě přes křižovatku, ona, už to prý s ním dojde.
Co to proboha bylo, zčista jasna za slunného dne? Bránil jsem se tomu, ale bliklo mi, že se tím protrhla nějaká moje bublina. V bezmoci dědy, sám uprostřed davu, jsem spatřil svou budoucnost. Lhostejno, zda v divadle nebo na ulici.
Čtěte také
A jako skalpel se zařízla myšlenka: tohle byl jen záblesk dnešního světa. Ne ty tvé festivaly, přednášky, eseje, Trump, Babiš. Realita bezmoci i náhlých oslepnutí z vědění, pokud jsme ho už neuvěznili do svých krabiček, v nichž jedině dokážeme žít, myslet, solidarizovat se, zatímco krok od nás se kácí člověk. To je jádro situace. Přitom co jiného je lidské bytí, než prodírání se skrze naše iluze k jiným iluzím, až k jádru jádra, jehož hořkost marně přebíjíme sladkostmi?
Přitom tam, uvnitř, nás možná čeká cosi, co čekalo toho jediného vidoucího v Platonově 7. knize Ústavy. Toho, co rozpoznal stíny věcí jako stíny a odvážil se vyrazit mimo jeskyni k věcem samým. Logicky oslepl ze světla, ale když se vrátil do jeskyně, už věděl, co je za nimi. Co je za mou příhodou? Byl-li toto reprezentativní vzorek naší situace, pak v něm odmítám vidět jen nahodilou příhodu, ale chci se dobrat jejího vyššího smyslu. Až se doberu, poreferuju.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
