Eva Janáčová: Jména a zase jen jména

Prostě nic jiného než jména, jména a zase jména, celkem více než 77 tisíc jmen nevinných židovských obětí.

Čtěte také

Eva Janáčová: Cizinkou v Mexiku

Památník obětem šoa, jak se dnes oficiálně nazývá, má spletitou historii. Za jeho vznikem stála nebývale schopná historička umění a první poválečná ředitelka židovského muzea, Hana Volavková. Bez jejího odhodlání a nesmírné vytrvalosti by v Pinkasově synagoze nikdy nevznikl jeden z nejpůsobivějších památníků holokaustu na světě.

Spolu se svými spolupracovníky zvažovala různá umělecká ztvárnění památníku. Oslovil ji především typ pomníku, kde jsou uvedena jména všech obětí pocházejících z daného místa, doplněná o data narození a úmrtí. Tento přístup se v Československu i okolních zemích nejvíce rozšířil po konci první světové války.

Čtěte také

Eva Janáčová: École de Paris

Původní plán byl však napsat vybraná jména obětí na stěny Pinkasovy synagogy volně, nahodile, až chaoticky, údajně ve stylu pouličního graffiti. Poté se ale objevil nápad napsat na stěny synagogy jména všech 77297 židovských obětí z Čech, Moravy a Slezska a začalo se následně řešit, jak jejich jména prakticky uspořádat a hlavně výtvarně pojmout.

Tohoto nelehkého úkolu se ujali umělci Jiří John a Václav Boštík. Inspirací pro celkové vyznění nápisových polí jim byl například tvar tradičního židovského náhrobku. Proto také na vrchol pěti polí pod okny na jižní straně hlavní lodi umístili jednotlivá písmena tzv. tancevy, která je akronymem biblického verše: „Nechť jsou jejich duše přijaty do svazku živých.“

Čtěte také

Eva Janáčová: Lanzarote jako malířské plátno

Oba výtvarníci ve svých návrzích uplatnili grafické výrazové prostředky, které každý, ačkoli trochu jiným způsobem, používal ve své tvorbě. Například výsledná hustota řádků vytvořila proměnlivá zraková pole, jež při pohledu z dálky vyvolávají dojem vlnění, umocněný navíc střídáním tří barev.

Jiří John a Václav Boštík náleželi k mladým představitelům českého moderního umění, jejich tvorba se rovněž věnovala duchovní tematice. Právě jejich kontemplativní přístup přispěl k jedinečnosti památníku v Pinkasově synagoze. Oba považovali tuto práci za stejně důležitou jako svá jiná stěžejní výtvarná díla.

Čtěte také

Eva Janáčová: Kdo chce, hledá způsob

Během čtyř let práce napsali náročnou technikou al secco více než 77 tisíc jmen spolu s doplňujícími údaji. Byla to těžká a fyzicky náročná práce, při níž jim pomáhali ještě dva další kolegové. Všichni pracovali v chladné a vlhké budově, což se negativně podepsalo především na zdraví Jiřího Johna, který zde onemocněl zánětem ledvin, což později vedlo k jeho předčasnému úmrtí.

Ačkoli byl památník dokončen už v roce 1959, svého oficiálního zprovoznění se především z politických důvodů dočkal až v následujícím roce. Hledalo se totiž ideologicky vhodné propojení s celospolečenskými událostmi, kterými v roce 1960 bylo 15. výročí konce druhé světové války a také konání spartakiády.

Čtěte také

Eva Janáčová: Jalla, jalla, habibi!

Kvůli prosakování spodní vody a vysoké vlhkosti byl památník v provozu pouhých osm let. Přestože vznikl plán na jeho rychlou opravu, synagoga zůstala v období komunismu uzavřena. Důvody byly hlavně politické, konkrétně šestidenní válka a následné ukončení diplomatických styků mezi Izraelem a Československem včetně všudypřítomného latentního antisemitismu.

Na začátku 70. let byla navíc většina nápisů ze stěn otlučena a to bez souhlasu malířů i v místech, kde je podzemní voda ani vlhkost nijak nepoškodila. Jednalo se o naprosto zbytečné a hlavně záměrné ničení památníku v souladu s kulturní ignorancí tehdejšího politického režimu.

Čtěte také

Eva Janáčová: Vždyť Madeira je všude krásná!

Po sametové revoluci byl památník nákladně opraven a dnes patří k nejvíce navštěvovaným památníkům šoa na světě. Zrovna před týdnem se mi ozval na začátku zmíněný kolega, který jako teenager zavítal do památníku krátce před jeho uzavřením v roce 1968. Zdůrazňoval, že ho nesmím v létě zapomenout provést po Pinkasově synagoze a na stěně mu konečně ukázat jméno jeho dědečka, který zahynul v Osvětimi. Před více než 50 lety ho totiž nenašli.