Jan Němec: Prokletí básníci v Pantheonu

Před nějakou dobou jsem se zde pod rouškou úvahy usmíval, že město Řím slavnostně zrušilo vyhnání básníka Ovidia, k němuž došlo v roce 8 našeho letopočtu. Po více než dvou tisíci letech se tedy Ovidius z vyhnanství z dnešního Rumunska může vrátit zpět do věčného města.

Čtěte také

Jan Němec: Expertní vědění

A teď se zase na internetu objevila petice, která žádá, aby prokletí básníci Arthur Rimbaud a Paul Verlaine byli pohřbeni do jednoho hrobu. A to ne do ledajakého: chce se, aby spočinuli v Pantheonu vyhrazeném pro velikány francouzské kultury.

Je to vlastně možná téma spíš pro rozhlasovou hru než pro ranní úvahu. Představuji si stávající obyvatele Pantheonu, jak o svých nových sousedech debatují. „Vědy a umění vděčí za zrod neřestem,“ povzdechne si Jean Jacques Rousseau. „Země je pokryta lidmi, kteří nestojí za to, abychom s nimi hovořili,“ oponuje Voltaire jako pokaždé, když se do Pantheonu má přistěhovat někdo nový. „Naučila jsem se, že cesta pokroku není rychlá ani snadná,“ utrousí Marie Curie. Prokletím obyvatel Pantheonu totiž je, že už nemohou mluvit jinak než s pomocí svých citátů. Takže jejich noční debaty připomínají sraz křížovkářů, kteří se vytasili s vyluštěnými tajenkami.

Čtěte také

Jan Němec: Dopisy čtenářů

Ta petice je však míněna vážně. Aby to každému bylo zřejmé, podepsalo se pod ni několik bývalých francouzských ministrů kultury a rovněž ministryně současná. Petice hovoří nejen o tom, že Rimbaud a Verlaine jsou velkými básníky francouzského jazyka, takže na hrob v Pantheonu mají tak nějak rezervaci, ale zdůrazňuje i symbolický význam takového gesta.

Šlo by totiž o první homosexuální tandem ve svatyni francouzské kultury. Tím by dle petentů bylo spravedlnosti učiněno za dost. Verlainea totiž sice svého času odsoudili za to, že Rimbauda postřelil, dle policejních spisů mu však neprospěla hlavně skutečnost, že s postřeleným žili v „podivné domácnosti“, jak to neznámý policista decentně opsal.

Čtěte také

Jan Němec: Moc přemýšlíš

V případě Rimbauda by to znamenalo vytáhnout jeho kosti z rodinného hrobu v Charleville-Mézières. A to se moc nelíbí jeho prapravnučce, která přišla s kontrapeticí. Naznačuje v ní, že těch pár let s Verlainem bylo jen hříchem Arthurova mládí, než se začal věnovat solidnějším záležitostem. Prapravnučka má zřejmě na mysli obchod se zbraněmi v Africe, jemuž se Rimbaud věnoval pro prohýřeném mládí. „Nespadněme zde do pasti politické korektnosti,“ varuje prapravnučka.

Na světě existuje jediný člověk, který může rozhodnout o tom, kdo do Pantheonu patří a kdo ne. Je jím francouzský prezident. Zatím poslední, kdo se do Pantheonu přistěhoval, byla přede dvěma lety náboženská myslitelka a sociální reformátorka Simone Weilová. Mezi starousedlíky kolem toho bylo brblání, ale nakonec jí trochu místa udělali. Weilová však byla skromná, asketicky žijící žena. Básníci by v Pantheonu uspořádali večírek a Rimbaud by po druhé lahvi armaňaku směrem k ostatním vykřikoval slova, která na Vltavě vůbec nejde říkat.