Jan Němec: Dopisy čtenářů

Není asi překvapením, že přední intelektuálka své doby nějaké dopisy od čtenářů ze zahraničí dostávala. Ještě donedávna se však nevědělo, v jakém to bylo množství, a hlavně že si je pečlivě uschovávala. Na pověstné zaprášené krabice, které jsou snem nejednoho badatele, před časem narazila americká profesorka historie Judith Coffinová ve francouzské národní knihovně.

Čtěte také

Jan Němec: Moc přemýšlíš

Čtenáři píší spisovatelům odjakživa a podle mě je to v pořádku. Vždyť samotné knihy se často dají chápat jako poněkud komplikované dopisy – někdy spíš otevřené dopisy, jindy dopisy v lahvi. Tím či oním způsobem spisovatelé píší o tom, co je zajímá, vzrušuje a trápí, a doufají, že jejich slova dorazí ke vzdáleným břehům druhého člověka.

„Tohle se vám asi musí stávat často, ne? Že vám někdo píše o svém životě,“ čteme v jednom dopisu pro de Beavoir. Čtenáři své dopisy často začínají omluvami, že autora ruší od práce a vůbec obtěžují. Je to však čtenář, kdo strávil dlouhé hodiny s knihou autora, proč by tedy autor nemohl věnovat pár minut tomu, s čím se na něj obrací čtenář. Simone de Beauvoir to dělala, na dopisy čtenářů se snažila odpovídat, přestože přicházely po desítkách. O Jeanu-Paulu Sartrovi se ví, že standardně psal dvacet stran denně, a jeho družka za ním moc nezaostávala.

Čtěte také

Jan Němec: Meditace v Jeronýmově sluji

Ty dopisy chodily několik desetiletí a dnes tvoří nezamýšlenou kroniku své doby. Píše se v ní o domácím násilí, sexuálních problémech a obtížném hledání identity. „Nejsem vůbec šťastná se svým manželem,“ píše jedna čtenářka. „Je přecitlivělý a násilnický.“ Jiná: „Jste pro nás všechny vzorem lásky bez banalit a bez žárlivosti.“ A ještě jiná se svěřuje a žádá praktickou radu: „Jsem to, čemu se říká zvrhlík, lesba. Má přítelkyně a já se milujeme už léta. Můžete mi doporučit doktora, který by mě přeoperoval na muže?“  

Bylo to samozřejmě hlavně díky knize Druhé pohlaví z roku 1949, že se na Simone de Beauvior ženy obracely jako na důvěrnici. Dodávala jim odvahu k tomu, že být ženou neznamená nebýt mužem, a podnítila emancipační hnutí, které od té doby de Beauvoir pravidelně připomíná, přehodnocuje a opět se k ní vrací.

Čtěte také

Jan Němec: Corona a Covid

Čtenářky navíc díky jejím pozdějším pamětem věděly, že není dokonalá a nebude je soudit za to, že ani ony nejsou dokonalé. Ví se například, že de Beauvoir udržovala sexuální vztahy se svými studenty, věc, která by dnes na akademické půdě působila jako nepřípustné uplatňování moci.

Dopisy, které čtenáři píší autorům, však odhalují ještě jednu věc. Sílu čtení jako takového, schopnost textu otevírat nitro jako konzervu. Je to hrubé přirovnání, ale má něco do sebe. Přísná, přesná, dobře formulovaná věta může být jako otvírák, který se po našem obvodu prokousává dovnitř.