Jan Němec: Corona a Covid
Všichni už déle než měsíc sledujeme křivky a statistiky. Jako sociolog bych tuto úvahu mohl věnovat nespolehlivosti dat a zrádnosti jejich interpretace.
Mně se však sociologem být nechce. Raději přiznám, že mé spisovatelské já v souvislosti s koranovirem zaujaly dvě úplně jiné zprávy.
Čtěte také
První se týká Nadyi, té tygřice z newyorské Zoo. Když jsem se ve zprávách doslechl, že ji nakazil ošetřovatel a nebohá tygřice teď trpí suchým kašlem, pomyslel jsem na slavnou novelu Williama Saroyana Tracyho tygr. Kolem hlavního hrdiny se tam motá imaginární tygr, který je ve skutečnosti navíc černý panter. Můžeme si myslet, že ten tygr je Tracyho živelnější a méně bojácné já, a nejspíš na tom bude část pravdy. Saroyan však celou novelu končí zcela explicitně: „…a tygr, jenž je láska.“
Představa tygra, který ztělesňuje horoucí city, se mi vždy líbila. Povídka o tygřici Nadye z newyorské Zoo by však v těchto dnech musela končit takto: „…a tygřice, jež je strach.“
Druhá zpráva se týká těch dvojčat, která se v březnu narodila v Indii. Rodiče je pojmenovali Corona a Covid. To mi zase připomíná román Děti půlnoci, v němž Salman Rushdie vypráví příběh dětí, které se narodily v den, kdy Indie získala nezávislost. Ovládaly telepatii a telepaticky se také po celém indickém subkontinentu našly a vytvořily zvláštní společenství.
Čtěte také
Představuji si, že rovněž dvojčata Corona a Covid jsou nadána mimořádnými schopnostmi. Mohla by třeba ovládat lucidní snění. Pokud by totiž věděla, že svět je pouhý sen, nemusela by se bát. Dokázala by na rozdíl od nás jezdit na tygrovi, přesněji řečeno na tygřici.
Úplně je vidím: holčička Corona sedí tygřici za krkem a svýma malýma ručkama se jí drží za varhánkovitou kůži na krku; chlapeček Covid se zezadu lepí ke Coroně a objímá ji v pase jako spolujezdec na motorce. Nadya je přitom pořádná kubatura: když vyrazí vpřed, neozve se žádný suchý kašílek, ale řev jako na lesy.
O co jde? Pandemie nám dovolila zažít něco čím dál vzácnějšího: pocit společnosti, která hledí jedním směrem. Za normálních okolností nám už zbývají jen náhražky rituálu v podobě sportovních utkání či náhražky religiozity, jako když nás ohňostroje nad městem přimějí, abychom společně pozvedli zrak.
Čtěte také
Žijeme ve světě těkavých pohledů, nikoli upřeného zraku či soustředěného pozorování. Pandemie svým způsobem znovu utvořila společnost, přesněji řečeno učinila ji na čas viditelnou, jestliže ji promořila hrozbou. Společnost lze však utvořit i jinak než na základě strachu z toho, že nás pokouše tygr.
Víme, že mytologické příběhy se neodehrávají v čase, ale čas se rodí z mytologických příběhů. Corona a Covid tak možná nemají zase tak daleko k Adamovi a Evě. Jsou to lucidní děti. A pro lucidní děti je zahrada ráje přístupná. Zkřížené meče cherubů, kteří vstup do Edenu střeží, Corona a Covid nadzvedávají jako roušku, která odhaluje skutečnou tvář světa.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.
moderátor Jan Pokorný
Tata a jeho syn
Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.
