Jan Němec: Násilí, které se nestane utrpením

Čtěte také

Jan Němec: Führerovy ruce

Já sám jsem se předlohou, filmem i jeho reflexí zabýval se svými studenty na Janáčkově akademii múzických umění. Mluvili jsme o všem, o čem se v souvislosti s knihou a filmem hovoří, a tedy i o násilí. Existuje nějaká míra v jeho zobrazování? A záleží na množství násilí nebo na funkci, kterou v uměleckém díle plní? A pokud platí to druhé, jak je to v případě Ptáčete?

Nabarvené ptáče je zvláštní kniha. Stavba kapitol je až na těch několik závěrečných stále stejná: hlavní hrdina se ocitá v novém prostředí, které ho dříve či později seznámí s novým druhem krutosti. Často je chlapec přímo jejím terčem, v případě sexuálního násilí spíše jen svědkem. Nelidské zacházení je emocionálním vyvrcholením téměř každé kapitoly, která pak záhy končí, jako by už dál nebylo co vyprávět.

Pokud vím, nikdo na to dosud neupozornil, ale Nabarvené ptáče se ve skutečnosti nepodobá literatuře těch, kdo přežili holocaust – jména jako Primo Levi, Elie Wiesel nebo Emanuel Frankl jsou úplně mimo. Připomíná spíše Justinu Markýze de Sade. Nejde přitom zdaleka jen o samu přítomnost násilí, jde zejména o to, jak se s ním pracuje.

Čtěte také

Jan Němec: Tělo řeči a řeč těla

Nejzvláštnější věc na Justině je, že hlavní hrdinka může v noci projít čímkoli, ale druhého dne jde vždy zcela fit, aby mohla být znovu použita. A úplně stejné je to v Nabarveném ptáčeti – také chlapec může projít jakýmkoli mučením a kromě toho, že oněmí, nezanechá to na něm žádné stopy.

Markýze de Sada ani Kosinského totiž psychologie postav téměř nezajímá. Ani jeden se nezabývají tím, co násilí dělá s lidmi. Je to násilí bez hloubky, kterou by v něm snad šlo zahlédnout, násilí, které se nikdy nestane utrpením. Utrpení totiž odkazuje k niternosti a obsahuje naději, že se v běhu času změní v něco jiného. Násilí je naopak přes množství svých vnějších podob a technik stále stejné.

Kosinského Nabarvené ptáče se po jistou dobu četlo jako zpráva o zvěrstvech na polském venkově za války; ukázalo se však, že venkované rodině Jerzyho Kosinského naopak pomáhali.

Čtěte také

Jan Němec: Prostorná průhlednost

Později se tedy četlo jako podobenství o lidské přirozenosti, o tom, že v člověku dříme zvíře, který je snadné probudit; skutečné výzkumy psychologie mezních situací však potvrdily, že existuje více scénářů. A pak vyšly další Kosinského romány, které už se neodehrávaly za války na polském venkově, ale třeba v New Yorku a násilí a násilného sexu v nich bylo ještě víc.

Kosinski je dobrý příklad toho, že polovina našeho vnímání jsou ve skutečnosti projekce. Stejně jako markýz de Sade psal i Kosinski především o tom, co ho vzrušovalo. Svým způsobem na tom není nic špatného. Jen bychom z toho neměli dělat velké závěry o běhu dějin či povaze světa. To, o čem jako spisovatelé vypovídáme, jsme vždy především my sami.