Jan Němec: Utržený psací stroj

Narazíme na tvrdé milosrdenství Matky Terezy, na neúčinné sebeobětování Simone Weilové, na pronikavou odtažitost Simone de Beauvoirové. A na sklonku minulého roku uplynulo patnáct let od smrti americké spisovatelky a esejistky Susan Sontagové.

Sontagová byla standardně označována za nejinteligentnější ženu své generace. Ale byla také jednou z nejfotografovanějších. Intelektuální superstar, femme fatale z East Village. Na jednom snímku sedí za psacím stolem s cigaretou v ruce a za ní je starý reklamní plakát firmy Olivetti, na kterém se psací stroj řítí po kolejích jako utržená lokomotiva.

Ta fotografie toho vystihuje hodně. Nejde jen o to, že Sontagová si udělala jméno už v 60. letech, kdy se ještě zuřivě bušilo do psacích strojů a kdy se věřilo v moc slova. Předpokládalo se tehdy, že spisovatel je eo ipso veřejný intelektuál, kterého je dobré se zeptat na názor spíše než ekonoma nebo nejbližší celebrity.

Čtěte také

Jan Němec: Rozhovory člověka a krajiny

A právě toto pojetí Sontagová reprezentovala. Celý život se hlásila k představě, že spisovatel je někdo, koho zajímá vše. Psala o divadle krutosti, francouzské nové vlně, newyorské queer komunitě, psala o Walteru Benjaminovi, Albertu Camusovi nebo Rolandu Barthesovi. Ano, byla jako utržený psací stroj na tom plakátě za ní.

Spisovatel v jejím pojetí však není jen někdo, kdo se zajímá, ale také někdo, kdo jedná. Nepřekvapí, že coby levicově orientovaná intelektuálka protestovala proti válce ve Vietnamu a sama se vypravila do Hanoje.

Mnohé však překvapila, když už jako dáma v letech odcestovala v roce 1993 do Sarajeva a uprostřed ostřelovaného města v tamním divadle nazkoušela Čekání na Godota. Byl to její komentář k tomu, že Amerika a Evropská unie nechali město napospas srbskému fašismu.

Čtěte také

Jan Němec: Nabokovovy věty

Vracím se k Sontagové často a rád. V jednom ze svých nejslavnějších esejů – jmenuje se Proti interpretaci – píše o tom, že nepotřebujeme hermeneutiku umění, ale jeho erotiku. Nepotřebuje více vykládat, ale více vnímat a zakoušet. Umění totiž není o něčem, umění je něco. „Moderní interpretace znamená ve většině případů, že se zdráháme nechat prostě umělecké dílo být.“ Píše Sontagová a pokračuje. „Skutečné umění nás znervózňuje. Jestliže umělecké dílo redukujeme na jeho obsah a ten pak interpretujeme, máme umělecké dílo pod kontrolou.“

Patnáct let po její smrti se zdá, jako by Sontagová byla poslední zástupce svého druhu. Jako by tehdy leukémii nepodlehla jen konkrétní osoba, ale vůbec vize spisovatele coby někoho, kdo má co říct ke světu ve svém díle i mimo něj. Kéž bychom si zapamatovali alespoň to, že literatura není o tom a o onom, o voze a o koze, ale že může být přímo to.