Jan Němec: Rozhovory člověka a krajiny

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jezero Wannsee nedaleko Berlína

Nejsem člověk, který by měl rád velká města s jejich betonovými skelety, ale nejsem ani typ do divočiny. Nejraději mám kulturní krajinu.

Dobrým příkladem je třeba Toskánsko zahlédnuté z hradeb nějakého města na kopci: patchwork drobných polí sešitých k sobě vysokými stehy cypřišů, kamenná stavení rozhozená po krajině, olivové sady. Mám zkrátka rád rozhovory člověka a krajiny, které trvají dlouhé generace.

Jan Němec: Prostorná průhlednost

piran_171229-114120_haf.jpg

Stěny každého kostela vyřezávají prostor posvátného.

Toskánsko nebo Provence jsou samozřejmě provařené příklady, ale nedávno jsem něco podobného trochu překvapivě zažil i na kraji Berlína. Wannsee je pochopitelně známé zejména konferencí z roku 1942, na které nacisté rokovali o konečném řešení židovské otázky.

V krajině kolem, která se vyznačuje hlavně jezery a lesy, jsou však rozesety také zbytky německého romantismu. Na břehu jednoho z ostrovů například stojí půvabný kostel jako stvořený k romantickým svatbám, jiný ostrov – dnes památka UNESCO – je vyhrazený pávům. A přímo na břehu jezera Wannsee člověk narazí na pomník Heinricha von Kleista a Henrietty Vogelové.

Spisovatelé občas páchají sebevraždy vcelku vynalézavým způsobem. Gérard de Nerval se oběsí na mříži jednoho pařížského kostela. Virginia Woolfová vstoupí do řeky a do kapes kabátu si pro jistotu nastrká kameny.

Jan Němec: Nabokovovy věty

Spisovatel Vladimir Nabokov

Začněme tentokrát bez dlouhých úvodů: Je to sto dvacet let, co se v ruském Petrohradě narodil spisovatel Vladimir Vladimirovič Nabokov.

Sylvia Plathová otevře okna v dětském pokoji, zavře za sebou dveře do kuchyně, utěsní kolem prahu a pustí plyn. Básnířka Anne Sextonová zaparkuje v garáži, ale nechá běžet motor, a když ji najdou, v autě stále ještě hraje puštěné rádio, jakoby místo dopisu na rozloučenou… – ostatně jsme v Americe v polovině 70. let.

Chodil jsem těmi fosforově zelenými lesy kolem jezera Wannsee a snažil se vzpomenout si, co vím o Kleistově osudu. S Henriettou Vogelovou se potkali v roce 1809 a záhy mezi nimi vzplála láska. Oba milovali hudbu, Kleist coby bývalý voják učil svou milou šermovat. O dva roky později oba napsali dopisy na rozloučenou a spáchali společnou sebevraždu. Kleist nejdřív zastřelil Henriettu a poté bez váhání sám sebe.

Toskánsko nebo Provence hovoří o soužití člověka a krajiny klidným způsobem, a proto je tak milujeme. Cítíme, že alespoň někde byla biblická idea pastýřství uskutečněna. Země plodí zrno, olivy a víno a člověk jí vyčesává srst pluhem.

Jan Němec: Duch a entropie

02412601.jpeg

Byl to kolega Marek Vácha, kdo z tohoto místa nedávno uvažoval o rozdílech mezi vědeckými objevy a uměleckými díly.

Jsou však místa, kde rozhovor nabývá spíše rázu hádky a někde také zcela ustal. Jezera a lesy s pozůstatky německého romantismu mi připomínaly oduševnělý, ale místy bolestný rozhovor, ve kterém jako by se pořád znova vracelo téma odpadnutí.

Příroda jako by byla milující matka, která však už svým synům nerozumí. Vracejí se k ní, ale nedokáží se jí svěřit s tím, co prožívají. Jako by zde bylo něco osudově vzpříčeného. A toto osudově vzpříčené vede až ke konečným řešením, k vraždě  či sebevraždě. Navzdory kráse pavích per na Pavím ostrově.