Jan Němec: Prostorná průhlednost

Je to zvláštní: prostor jako takový je stále týž, ale stěny jednotlivých staveb ho definují podobně, jako rám obrazu určuje prostor uměleckého díla. To, co je uvnitř, působí jinak než to, co je vně, i kdyby to bylo úplně stejné. Možná, že právě to je hlavní funkcí sakrálních staveb: umožňují člověku nadechnout se posvátna a poté toto posvátno vynést ven. Vynést však neznamená nic jiného než spatřit ho všude, i mimo rám obrazu, který pouze pomáhá soustředit naši pozornost.

Jan Němec: Nabokovovy věty

• Upravit
• Smazat

Začněme tentokrát bez dlouhých úvodů: Je to sto dvacet let, co se v ruském Petrohradě narodil spisovatel Vladimir Vladimirovič Nabokov.

Právě takovými myšlenkami jsem se zabýval, když jsem nedávno kontemploval v bazilice sv. Jiří ve slovinském Piranu. Málokterý kostel má to štěstí stát na takovém místě: ostroh nad mořem, vyvýšená terasa, jejíž stěny padají několik desítek metrů dolů, zvonice obletovaná racky mořskými. Kteří si, mimochodem, rozhodně nenechají líbit, pokud nějaký turista vypustí dron, aby pořídil panoramatický záběr přímořského města pod bazilikou: racci dron okamžitě zaregistrují, atakují jej a donutí přistát.

Něco takového se možná právě odehrávalo vně stěn kostela. Uvnitř však panoval klid a bylo tam také o několik stupňů chladněji než na sluncem rozpálené terase. Kostel už se po mši zcela vylidnil, seděl jsem tam jen já a nějaký další mladý muž, jemuž po tváři stékaly slzy. Ve vzduchu se mísila vůně kadidla s mořskou solí a odněkud tiše hrála raná renesanční hudba. Tomu okamžiku, který ve skutečnosti nebyl okamžikem, ale přítomností, vládla jakási prostorná průhlednost.

Po nějaké době jsem se zvedl a šel si prohlédnout výzdobu kostela, to méně důležité. Nevěděl jsem, že na pravé straně od oltáře je významná památka gotického umění, známá jako Ukřižovaný z Piranu.

Jan Němec: Duch a entropie

• Upravit
• Smazat

Byl to kolega Marek Vácha, kdo z tohoto místa nedávno uvažoval o rozdílech mezi vědeckými objevy a uměleckými díly.

Nějaký potulný benátský řezbář na konci 14. století vyřezal protažené Kristovo tělo a umístil ho nikoli na kříž, ale na větve stromu života ve tvaru velkého V. Socha byla několikrát přemalována podle dobových konvencí, ale nyní je opět ve své původní podobě: bolestně roztažené prsty na nohou, krůpěje krve po těle, prsní bradavky obkroužené domalovanými chlupy, bradavky, které díky tomu vypadají jako oko boží s řasami. Málokteré zobrazení Krista na mě kdy tak zapůsobilo.

Vyšel jsem z kostela, do očí mě praštilo středomořské světlo a tělo mi objal rozpálený vzduch. Přesto bylo zřejmé, že mezi prostorem uvnitř kostela a vně ve skutečnosti není žádný rozdíl. Rám obrazu lze přiložit na cokoli, člověk ho nosí s sebou. Moře hučelo, racci se chechtali a listí všech stromů života se tetelilo ve větru, jako když se na divadle tleská neslyšícím.