Anna Beata Háblová: Tabu
Roztřepené okraje stromů v dálce mě přivádějí do extáze. Aspoň že ony. Na mých chodbách se mísí pachy potu, moče a desinfekce. Usychající rostliny mi vždycky přišly krásné a důležité. Jakýsi pětasedmdesátiletý muž je krmen brambory s masem, odmítavě cuká hlavou. Vztek je svoboda, kterou ještě má, kterou mu jeho věk zatím nesebral.
Jsem eldéenkou. Jsem přízemní stavbou s přízemní potřebou – přidržet tě při životě. Nenechat tě odejít, i když bys už někdy sám chtěl. Ale já ti nabídnu lék proti bolesti a nenechám tě bez kanyly s potřebnou vláhou a výživou. Z plenky jsi povstal, v plenku se zase obrátíš. Nechce se ti. Je to přece ponižující, nechat se přebalovat. Neumět se o sebe postarat sám. Stávat se znovu dítětem.
Čtěte také
Kam mizí lidská důstojnost, když člověk umírá? Málokdo o tom chce mluvit. Málokdo o tom chce vědět. Nikdo se na umírání netěší. Život je pobývání mezi zdmi, mezi věcmi, kterých se lze dotknout, které lze ohmatat, změřit, prozkoumat. Knihy i internet jsou plné vědomostí, faktů, analýz a zdůvodnění. Lidé jsou zvyklí vědět, a i já leccos vím – vím, kolik se vejde lůžek do jednoho mého pokoje, jak široké musí být dveře, aby projel invalidní vozík, jak velká okna jsou nutná k osvětlení a oslunění místnosti.
Ale co přijde pak? Po tom okamžiku, kdy přestaneš dýchat, cítit, myslet? Tato nejistota za hranicí života, toto vědomostní prázdno je jako hustá bílá mlha hor. Není vidět na krok, ztrácíš se, panikaříš. A i kdyby horská bouda, kde se ohřeješ, byla jen pár metrů od tebe, budeš stát na místě v poryvech strachu z toho, že nic nevidíš a nic nevíš.
Čtěte také
A tak na to buď nechceš myslet a občas se snažíš předstírat, že tvůj život na téhle zemi je nekonečný, nebo se chytáš provazců spirituálních odpovědí. Jenže každá víra a každé náboženství má jinou verzi posmrtného příběhu. Jedna varianta je znovuzrozování, u druhé dostaneš na výběr ze dvou možností – nebe a pekla, třetí varianta je obdobná, jen s větší škálou pekel pro adekvátní spektrum hříchů. Jenže co není stoprocentní, to tě ničí, a tak se pro jistotu uchýlíš k tomu na tyto věci raději vůbec nemyslet.
Západ slunce nad vzdálenými kopci je opulentní, jako by ti chtěl vynahradit všechno to zoufalé usilování o život, o to být viděn. V tu chvíli ti dojde, že smrt pro tebe vždycky byla tabu, a já jí byla s ní. Někdy si říkám, jestli to tak přece jen není lepší, být nedotknutelná, nevyslovovaná, skrytá. Být součástí tajemství.
Čtěte také
Ten večer si na nemocniční posteli představuješ, že jsi zase mladý. Vzpomínky probleskují jako paprsky korunami stromů. Chvíli oslnivě, jindy se úplně vytratí. Nakonec usneš, s hlavou vyvrácenou a ústy dokořán, hluboce oddechující.
Co bude pak? Ptáš se mě opět další den. Pak bude světlo, odpovídám ti, když skrze zdravotní sestru otevírám okna a otáčím své žaluzie. Je čas snídaně a také vizity, pak přijede na návštěvu tvá rodina. Vyvezou tě do parku pod stromy, nakrmí ovocem a ty budeš na chvíli šťastný. Sice tvým slovům už nebudou rozumět, ale jedním si budeš jist – jsi a stále můžeš být milován.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
