Kristina Žantovská: Ach, Kowalski!

Byl to největší úspěch jejich kariéry. Film jsem viděla poměrně nedávno, překvapivě díky veřejnoprávní televizi. V roce 1971, kdy byl natočený, mi to komunisti nedovolili. Jako mnoho jiného. Proč mi ten film nejde z hlavy? Proč se mi dostal tak pod kůži?

Příběh je výsostně filmový, Kowalski toho moc nenamluví. Živí se převážením aut a vsadí se, že převeze nádherného Dodge Challengera z Denveru do Frisca za patnáct hodin. Má-li sázku vyhrát, musí to vytáhnout na 240 kilometrů v hodině. Aby neusnul, potřebuje speed, ten je snadno k mání. Bílý Dodge je bodem, který mizí rychleji, než se za ním stačí hlavy policajtů otočit. A otáčí se stále častěji. Rebel bez příčiny neexistuje. Musel něco provést, přinejmenším to auto ukradl. „Já toho hajzla sejmu,“ rozjede honičku jeden z nich.

Kowalski nic neprovede, jede rychle, ale bezpečně, žádná bouračka, býval to automobilový závodník. Frajer v rychlém kupé/ asi corvetta, si s ním chce dát závod. Najíždí na něj, snaží se ho vytlačit ze silnice, ale nakonec sám skončí v mělkém dnu říčky. Kowalski zastaví a zkontroluje, že je na živu, jen se trochu vykoupal, a jede dál. Byl to férový závod. Frajer ho přivolaným policistům neudá.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Burneši

Mám zpocené dlaně, jak s Kowalskim v tom pekelném vedru držím volant a přeju si, aby to dokázal, aby policajty dostal on a ne oni jeho. Čím dál se vzdaluje obydleným místům a vjede do nevadské pouště, patří už ta pustá země jen jim.

Poušť je skutečná i metaforická. Co tu kdysi bylo a fungovalo, zůstalo a nefunguje. Vraky aut a těžké techniky na spravování silnic, sem tam dřevěná bouda s potrhanými sítěmi v oknech a dveřích, typické kulise westernů. Za okny šikmé pohledy policajtů v sombrerech sledujících silnici až k rozmazanému horizontu, nad kterým už burácí helikoptéra Highway patrol.

V tu chvíli už nejde Kowalskému o nic jiného, než se nenechat ničím a nikým zastavit. Rychlost je svoboda. Existenciální road movie dostal nálepku Vanishing point.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Osobní rozhodnutí

Policajti stahují smyčku, připravují Kowalskému konečné přivítání. Zátaras, dva černé bagry zakouslé do sebe přes celou silnici. A jak supi se slétají první čumilové. Moc se toho v téhle díře neděje.

Scénář Kubánce Cabrery Infanteho, mimo jiné také spisovatele, překladatele a novináře, nemá chybu. Mluví obrazem. Jen v krátkých flaších se dozvídáme, že Kowalski nemá co ztratit. Musel do Vietnamu. Po zranění v deltě Mekongu odešel z armády a stal se policajtem v San Diegu. Než si to pěstmi rozdal s jedním z nich, co obtěžoval mladou holku nad rámec svých povinností – možná za jointa? Začínají sedmdesátá léta a hipíci, a nejen oni, už se stávají lovnou zvěří. Kowalski, který dal pár facek tomu prasákovi přímo na schodech soudu, se stal jejich hrdinou. Ale to všechno už je pryč, i láska, o kterou přišel. Vzal si ji oceán a na břeh vyplivl jen její surfovací prkno.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji

A scénárista přidává druhou dějovou linku. Vysílání „stanice bez cenzury“, jak haleká do mikrofonu slepý černý dýdžej z malého zaprášeného města, který se náhodou napojí na policejní sledování. „Slepý vede slepýho,“ řekne ve chvíli, kdy už je jasné, že Kowalského nic nezastaví. Dýdžej Super Soul mu posílá policejní zprávy a přitom pouští tu nejlepší muziku 70. let.

„Poslední nádherná svobodná duše na téhle planetě,“ hlásí, „a modří supové za osamělým jezdcem,“ přesně se trefí do našich emocí.

Ach, Kowalski! Hrdinové jako ty, a nejen filmoví, se už nerodí. Když na mě padne deprese z tohoto světa, můžu tvůj mizející bod sledovat znovu a znovu. Nikdy mě tvoje vzpoura neomrzí.