Kristina Žantovská: Osobní rozhodnutí
Skladatel a bubeník, významná postava našeho swingu, Jan Rychlík, si v roce 1955 psal několik měsíců deník.
6. března si zapsal, že má pocit, jako kdyby se ocitl v zemi plaček a v říši nářků. Všichni lidé jen bědují a neuvědomují si, že na stavu věcí mají svůj podíl. Cítí se jako oběti režimu, který jim všechno vzal, cítí se bezmocní. Kloužou po povrchu a pociťují povrchně povrch.
Čtěte také
Ani je nenapadne se zahloubat, proč jdou věci tak špatným směrem a už vůbec je nenapadne, že si to zavinili tak trochu sami. Nemysleli dobře, pokud vůbec, a nepřičetli si následky takového myšlení. A na otázku, jestli mohli tušit, že něco takového přijde, odpovídá Rychlík jednoznačně. Mohli. Vždycky si na jeho slova vzpomenu, když někdo nad něčím, ať je to cokoliv, mávne rukou, že se s tím nedá nic dělat, že to nemá smysl. Přitom o co víc by mohlo jít? O mé osobní rozhodnutí, že si trvám na tom, že svět kolem mě dává smysl.
A taky si vzpomenu na svou babičku, která mi v určitých zapeklitých situacích kladla jednu hodně poťouchlou otázku: Když půjdou všichni na most a budou skákat dolů, půjdeš taky?
Čtěte také
Pamatuji si, jak za mnou na střední škole přišel předák Svazu československo-sovětského přátelství a nabídl mi členství. Když jsem mu řekla, že pro tenhle spolek asi nejsem dobrý kandidát, dodal, že je to jenom formalita. Nahrál mi: „No právě proto.“
Dělat věci tak trochu proti proudu není soukromá válka se světem, spíš snaha nerozpadnout se a udržet si nějakou integritu. Ne každý ji ale potřebuje.
V našem kulturním klimatu se takovému jednání moc nerozumí. Něco, co ve výsledku nemůže stav věcí změnit, rozhodně ne bezprostředně, jako kapka v moři nepřivodí bouři, není pragmatické. Je nesmyslné, k smíchu a jeho původce se označí za cvoka. Jsme zvyklí dělat především to, co má okamžitý výsledek, tedy užitek. Sledovat vzdálenější horizont vlastního jednání snad mohou lidé víry, ale víra ne vždy osvobozuje. Ale do těchto sfér se nechci dostat, jde mi o každodenní čas a bdělost k tomu, co běžně děláme. Někdy až příliš automaticky.
Čtěte také
Nic není banálnější a automatičtější, než otočit kohoutkem a pustit si vodu. Pořád ještě. Přestože celé léto vydatně pršelo, nejdeštivější červen za posledních 60 let!, pořád je sucho. V mé studni na venkově za 30 let, co z ní čerpám, klesla voda. Soused se chystá dělat vrt a ostatní se bojí, že jim ubývající vodu vezme. Kdo dokáže přesně odhadnout tok pramenů, které studny napájejí? Stát se to může a taky už se mnohde stalo.
Splachujeme pitnou vodou a užíváme ji všude tam, kde bychom už neměli. Plakáty a poutače na soukromé bazény a vířivky se pořád vnucují z veřejného prostoru nebo zabírají inzertní plochu v novinách. A v zimě pravděpodobně budeme zase zasněžovat drnité svahy, když nenapadne sníh. Aby vlekaři nepřišli o chleba a my si užili, co nás tak baví. Máme na to přece právo.
Čtěte také
Takže je to zase jenom na mně, nikdo to za mě neudělá. Je mým osobním rozhodnutím, jestli budu s vodou šetřit, jestli budu po Praze jezdit autem, i když nezbytně nemusím, jestli budu podporovat výrobce, kteří neberou ohled na přírodní zdroje, jestli poletím v létě k moři, protože „moře musí bejt“ a ta řada toho, co „musí bejt“, na co jsem si zvykla a nedokážu si to odepřít, je pořád zatraceně dlouhá.
Když si něco z toho odepřu, budu asi považovaná za cvoka, protože tím stejně nic nezměním. Carpe diem!
No... je mi to jedno, je to mé osobní rozhodnutí. Nemůžu si pomoct.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
