Kristina Žantovská: Nestalo se vůbec nic
K tomu, aby se člověk vrátil v čase, stačí jediná věc. Zapomenout si doma mobil.
Stane se to často, ale vydat se „do města“ na pár hodin k tomu nestačí. Vyrazit autem na chalupu, vzdálenou hodinu a půl cesty tam a stejně tolik zpátky, se čas začne počítat jinak.
Čtěte také
Začínalo právě mrholit a dalo se očekávat, že u Příbrami, české to Sibiře, bude ležet sníh a ve čtyři padne tma! A navíc to auto. V poslední době mě zkoušelo z všelijakých kontrolek, nutilo zastavovat u krajnice, hledat v manuálu a děsit mě, že se právě zadřel motor a vůz se už nikdy nerozjede.
Jela jsem zazimovat kamennou chalupu, vzhledem k mírnosti počasí už téměř v předvánočním čase. Hlavně vypustit vodu z vodovodních trubek, aby v nich nezamrzla. Obvyklý rituál vždycky oddaluji, itinerář všech nutných úkonů mám dopředu do detailu promyšlený.
A pak zapomenu záchranné lano spojující mě se světem! Záchranný člun na rozbouřeném moři událostí, nečekaných a složitých. Mobil!! Vidím přístroj jak ve filmovém okénku. Trůní v nabíječce na malém stolku, chtěla jsem ho mít nabitý na sto procent! Všechno na sto procent! Musím se pro něj vrátit! Ale na Strakonické se nedá jen tak otočit a navíc v Dejvicích je zácpa, prodloužím tím cestu nejméně o hodinu.
Čtěte také
Hlava, ten výrobce výbušných scénářů, se rozjede na plné obrátky. Co když bude volat pan vodař, který dokáže otočit kohoutem od trubek přímo ve studni, což já nedokážu? Že chce přijet dřív nebo později, nedej bože, že nepřijede vůbec? Budu tam na něj zbytečně čekat... Samozřejmě, že si jeho číslo nepamatuji.
Takže scénář číslo jedna: V krátké panice si představím, jak zoufale mávám na projíždějící auta, která mě míjí, žádné nezastaví... Scénář číslo dvě: zoufale mávám dál, až konečně zastaví auto, já vysvětlím řidiči malér a poprosím, jestli by mi nepůjčil svůj mobil... A nevzpomenu si na číslo své dcery. To mě zcela odrovná a ujedu dalších pět kilometrů, aniž bych věděla, kudy jedu a že vůbec řídím. Scénář číslo tři už raději nezařadím...
Zalarmuji svůj mentální klid a zhluboka dýchám. Takové představy nesmím pustit do hlavy… Žila jsem bez mobilu polovinu svého života a přežila jsem to! Tak to přežiju i teď!
Čtěte také
Klid přichází. Představím si, jak dojedu na chalupu, pan vodař vypustí vodu, já uklidím barely na dešťovou vodu do stodoly a s přicházejícím šerem vyrazím domů... Ale, panika je zpět! Tedy scénář číslo tři: Jakmile padne tma a venkovní teplota klesne na nulu a já budu na půl cesty tam i zpět, se TO stane... Tedy NĚCO! A mezi poli a hájky už nepojede vůbec nikdo! Ujedu dalších pět kilometrů vzdalujících mě od Prahy.
Rozhoduji se. Nevrátím se, jedu dál!!! Vypínám hlavu, katastrofický film mizí ve fade outu... A… právě vysvitlo slunce. Krajina mírně poprášená sněhem vypadá, ano, adventně... Vždycky mě svou tichou krásou dojme. Začnu se usmívat a opakuji si: nic se nestane, nic se nestane, nic se nestane...
Zatoužím jít na dlouho procházku do lesa a pokolikáté už se ptám sama sebe, proč žiju ve městě. To už dojíždím do Blatné. Koupím rezervní barel na vodu a mířím na chalupu. Nikde ani živáčka, v poli sedí nehnutě dravec, asi káně; rybník je už téměř vypuštěný, ale na obrovském balvanu chybí volavka tvořící obvyklé krajinné plátno bez rámu. Kde vlastně volavky přezimují?
Čtěte také
A přemnožily se srny, právě stádečko běží přes pole k hájku. Objeví se určitě i na mé zahradě, chrání ji jenom nízká zídka, víc a víc se rozpadající a do země pohřbívající kameny, které ji kdysi tvořily.
Dá se do mírného deště, krtkové zařádili a přemnožení hraboši vyryli po zahradě cestičky a spoustu děr. Skáču po krtincích a zasypávám díry. Pan vodař přijede o trochu dřív, udělá své a já také. Za mírného deště se s chalupou rozloučím a vydám se domů.
Cesta je klidná jako já a podvečerní krajina ještě melancholičtější než já.
Přistanu před pražským domem, ani nevím jak. Nic se nestalo! Přesto doma hned zamířím k malému stolku, na kterém leží mobil. Teď to přijde! Co všechno jsem zmeškala. Jeden hovor! Pan vodař asi volal, že mu to vyjde o něco dřív. Jinak nic, vůbec nic!!
Byl to krásný a úspěšný den.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
