Kristina Žantovská: Burneši
Při své návštěvě Prištiny, hlavního města Kosova, jsem se dozvěděla o velmi staré a jedinečné tradici, která už je víceméně minulostí, ale své počátky má už v 15. století.
Uprostřed albánských hor na severu země a v Kosovu žily v široko daleko osamocených vesnicích dívky, které se rozhodly stát muži. Pod přísahou se zřekly sexuálního života. Aby se mohly stát muži, musely být panny a zůstat jimi. Jejich společenství/vesnice/kmen je takové přijal a zcela respektoval. Důvody bývaly různé, ale velmi často ekonomické.
Čtěte také
Albánské ženy nesměly vlastnit žádný majetek, a když se v rodině stalo, že v ní nebyl syn nebo otec zemřel, jedna z dcer převzala jeho roli a majetek tím zachovala. Mnohé dívky se tím také vyhnuly tradiční roli ženy, která byla majetkem mužem a neměla žádná práva, její doménou byla pouze domácnost. A nesměla mluvit. Mužskou rolí získala svobodu, stala se hlavou rodiny a mohla o ní rozhodovat. Ale bylo to její vlastní rozhodnutí, nikdo ji k tomu nenutil. Takové dívce se říkalo burneša – panna z přísahy.
Žila, oblékala se a chovala jako muž. Některá si šátkem převazovala prsa, jediný vnější znak ženskosti, aby byl hrudník plochý. Kolikrát se takový „trik“ objevil v dramatice minulých století, kdy dívka dokázala díky „přestrojení“ a předstírání, že je chlapec, dosáhnout svého cíle, ať už byl jakýkoli. Když se tak stalo, ke své ženskosti se ale zase vrátila.
Čtěte také
Pro burnešu to byl závazek na celý život. Dělala to, co dělali ostatní muži, převzala odpovědnost za jejich práci a povinnosti. Mohla nosit pušku, chodit na lov, s muži popíjet pálenku – rakiji, kouřit tabák a klít. Ale také třeba sbírat všelijaké divoké léčivé byliny, což byla překvapivě převážně mužská práce.
Stát se burnešou ale byl pouze mentální proces. Podle dnešního slovníku taková dívka změnila gender. Mnohdy i proto, že se cítila víc jako muž, jelikož v jejím těle převažovaly mužské hormony. Tahle proměna nepotřebovala žádné „úpravy“ fyzického těla. Naopak se přísahou, že se dívka vzdá života sexuálního, bude dodržovat celibát, tělo a jeho žádosti navždy umlčely.
Čtěte také
Fotografie starých burneš jsou nesmírně zajímavé. Některé skutečně vypadají jako staří muži, na některých tvářích je stále poznat, že to byly/jsou ženy. Žádná z těch, jejichž svědectví někdo zaznamenal, svého rozhodnutí nelitovala. Ani výzkumy současných antropologů nedokáží odhadnout, kolik jich v horách Balkánu ještě žije.
Fascinující na téhle prastaré tradici je, že nebylo třeba předělávat přírodu – natož chirurgicky uřezávat a přešívat časti těla. Rozhodnout se změnit svou sexualitu znamenalo de facto se jí vzdát. Změna pohlaví – sexuální identity, byl v dávné Albánii a i v některých jiných částech Balkánu mentální akt, smlouva – přísaha, že na sebe beru všechno, co s takovou proměnou souvisí a současně přijímám fakt, že se něčeho odříkám – že cosi ztrácím a že jenom tak je to možné a správné. Bylo to svobodné a přitom velmi zavazující rozhodnutí. V našem světě rozvrácené sexuální identity, která si vynucuje nové zákony i nový jazyk, by byl takový úděl nepředstavitelný.
Čtěte také
Muž, který se stane ženou, nebude rodit, žena, která se stane mužem, nebude plodit. Ta rovnice byla, je a bude pořád stejná. Nedá se nijak přepsat. Pokud ještě je a zůstane cílem spojení mužského a ženského těla zplození dalších potomků, dalších generací. Ale to už je jiná a podstatně složitější otázka. Zdá se mi, že to měly burnešy v dávných dobách mnohem jednodušší. A nejen ony, ale i jejich okolí.
Dnes dožívají poslední z nich, přirozeně... mladé Albánky už ke své svobodě mužskou identitu nepotřebují.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
