Jan Němec: Netečný poslední obránce
Člověka vždy potěší, když najde nějakou nevýznamnou souvislost mezi autory, které má rád.
Tak například Albert Camus, od jehož smrti nedávno uběhlo 70 let, a Vladimir Nabokov. Co mají společného? Jasně, téměř nic.
Čtěte také
Jeden záměrně psal plochým, průhledným stylem, druhý věty větvil, jako když se řízkují jabloně, jeden vše převáděl na etický problém, druhý svět kolem sebe vnímal spíš jako estét atd. Rozdílů je tuna, ale jedna věc ty dva spojuje: oba byli brankáři svých univerzitních fotbalových týmů.
Představuji si literární historii, která o autorech hovoří právě na základě podobných záležitostí. Kosmologii lze vybudovat na špičce jehly, proč ne tedy literární teorii na špičce kopačky, na strunách tenisové rakety nebo třeba na běžeckém oválu.
Ta představa není tak absurdní, jak by se mohlo zdát. Sport nikdy není jen sport a právě brankáři Camus a Nabokov to dokládají. Každá hra – v tom přece tkví krása her – je zjednodušeným modelem části života. „Za vše, co vím o morálce a zodpovědnosti,“ napsal Camus, „vděčím fotbalu.“ Jindy trochu sarkasticky poznamenával: Míč na vás nikdy neletí zcela rovně, chytá falše, zapluje, a to vás dobře připraví na záležitosti intelektuálního života ve Francii.
Čtěte také
Zatímco Camus hájil branku neznámého univerzitního týmu v Alžírsku, Nabokov studoval ve slavné Cambridge a tam také střežil svatyni – jak s oblibou říkají sportovní komentátoři. „Byl jsem posedlý chytáním v brance,“ píše v autobiografii Promluv, paměti. „Brankář je nade vše povznesený, osamocený, netečný. Jeho svetr, kšiltovka, nákolenky, rukavice čouhající ze zadní kapsy krátkých kalhot jej oddělují od zbytku mužstva. Je to osamělý orel, tajemný muž, poslední obránce.“
Těžko v těch slovech neslyšet charakteristiku spisovatele jako takového. Ne, spisovatel si nepřihrává s ostatními, nepouští se do rychlostních soubojů podél čáry, nehlavičkuje ve vápně.
Jako osamocený a netečný poslední obránce po většinu času pouze sleduje hru před sebou, její přelévání se ze strany na stranu v závislosti na pohybu kulatého nesmyslu – jak s oblibou říkají komentátoři. A právě proto, že se do hry zapojuje tak zřídka – a oproti všem ostatním hlavně rukama –, může sledovat zákonitosti hry.
Čtěte také
A jak se člověk stává brankářem svého týmu? Odpověď se nachází v Camusově autobiografického románu První člověk. Camus pocházel z nuzných poměrů a měl prchlivou babičku, která ho řezala, co se do něj vešlo.
A nejvíc nesnášela ochozené podrážky, protože kupovat nové boty stálo víc, než si mohla dovolit. – Rozumíte? Brankář je ten, kdo si nejmíň prošoupe boty. Prostě stojíte ve svatyni a čekáte. Brankářem nebo spisovatelem se člověk stane tak, že se nemůže honit s ostatními.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
