Jan Němec: Führerovy ruce

Hodiny mě obvykle bavily, ale v hlavě mi často strašila otázka: Proč si ten který filozof vlastně myslí to, co si myslí?

Čtěte také

Jan Němec: Tělo řeči a řeč těla

Nešlo mi přitom o argumenty, které na podporu svých idejí předkládá, nešlo mi o to, jestli tyto ideje vytváří nějaký provázaný systém, a nešlo mi dokonce ani o to, zda příslušná tvrzení odpovídají mé zkušenosti se světem. Ne, chtěl jsem prostě vědět, jak a proč někdo došel k tomu, k čemu došel, ať už došel k čemukoli. Už tehdy jsem nejspíš měl pocit, že myšlení začíná jinde než v hlavě.

Ta otázka se mi pak v různých obměnách vracela a rozšiřovala svou působnost. Nejde přece jen o filozofy. Jde o každého z nás. Proč si myslíme to, co si myslíme? Proč máme tendenci věřit hned všemu, co si myslíme? Nebo ještě jinak: Odkud ve skutečnosti filozofujeme? Případně poeticky: Jak hluboko v hrdle bytí je posazený hlas našich myšlenek?

Nejspíš proto jsem vždy rád četl biografie. Líbilo se mi, když někdo literaturu nebo filozofii stopoval zpět do životních událostí. Pokud je pravda, že každý si volíme takovou filozofii, jakou potřebujeme, měli bychom v první řadě zkoumat, kde vznikají naše potřeby.

Čtěte také

Jan Němec: Rozhovory člověka a krajiny

Podobně postupoval třeba Jean-Paul Sartre ve svých biografiích Baudelaira, Mallarmého, Geneta nebo – koneckonců – v textech autobiografických. V případě Geneta například připomíná situaci, kdy byl jako malý kluk přistižený při drobné krádeži, a osočili ho, že je zloděj. Genet se s tou nálepkou identifikoval a pak už celý život naprosto programově stál na straně vyvrhelů.

Byl by Genet tím svatým Genetem, jak ho Sartre nazývá, kdyby ho u té nevinné dětské krádeže nepřistihli? A byl by Sartre tím stejným Sartrem, kdyby v dětství zdánlivě nesmyslně nepodaroval ty, kteří ho šikanovali, všelijakými sladkostmi, a tím nad nimi nezískal moc?

Nedokázal bych to tehdy formulovat, ale přesně tyto věci jsem potřeboval vědět už na gymnáziu. Potřeboval jsem vědět, že Heidegger si psal jako dítě úkoly na lavičce v lese, a proto jsou v jeho díle všechny ty mýtiny, houštiny a světliny. Potřeboval jsem vědět, že Camus vyrůstal ve sluncem spalovaném Oranu, a proto jeho filozofie nikdy nemohla najít společnou řeč s rolákovým existencialismem pařížských kaváren.

Čtěte také

Jan Němec: Prostorná průhlednost

Potřeboval jsem vědět, že skoro všichni neomarxisté pocházeli z dobře založených rodin a kdesi uvnitř jejich přesvědčení cukal velmi buržoazní stud. Potřeboval jsem v první řadě chápat, na jaké události vlastně filozofická díla skutečně odpovídají.

Jeden trochu děsivý příklad na závěr: Když Heidegger v roce 1933 večeřel s Jaspersem a Jaspers podotkl, že Hitler není právě vzdělaný, Heidegger údajně odvětil: „Vzdělání je zcela bezpředmětné, jen si prohlédni ty jeho nádherné ruce.“ Je to bizarní, ale Heidegger vždy obdivoval řemeslníky a na Führerovi ho tedy zajímaly hlavně ruce.