Jan Němec: Tělo řeči a řeč těla

Teď v říjnu pro změnu přijedou dva držitelé Pulitzera: Američan s dominikánskými kořeny Junot Díaz a také Michael Cunningham. Díky veletrhu Svět knihy a Festivalu spisovatelů Praha jsou v Česku světoví autoři přítomni nejen svými texty, ale občas také fyzicky. Příslušná marketingová oddělení jednotlivých nakladatelství z toho samozřejmě těží, ale jde o více než jen o tváře, které zvyšují prodejnost.

Čtěte také

Jan Němec: Nabokovovy věty

Zatímco smysl autogramiád mi vždy unikal – ty fronty! ten fetiš podpisu! –  autorská čtení mě naopak už dlouho zajímají. Má to více důvodů, ale ten hlavní se asi týká toho – jak to říct? –, že autorské čtení k sobě navrací tělo a slovo. A tím, že je k sobě navrací, vytváří mezi nimi vztah.

Tělo je samozřejmě určitým způsobem přítomno ve většině textů, byť jen jako stín. Můj oblíbený francouzský filozof Maurice Merleu-Ponty například někde píše o proxemice textu. V literární vědě je to kategorie opomíjená, ale Merleu-Ponty byl spíš fenomenolog. Zajímalo ho, jak se nám text otevírá, přesněji řečeno, jak se autor dává čtenáři skrze text.

Překladatel Božské komedie Vladimír Mikeš mi například kdysi říkal, že Dante podle něj s člověkem hovoří jako rovný s rovným. Ale třeba Bocaccio se lísavě podbízí – pořád na vás pomrkává, důvěrně vám sahá na rameno – a takový Passolini čtenáře či diváka téměř odhání, přestože zároveň vyžaduje jeho pozornost.

Čtěte také

Jan Němec: Za Simone Weilovou

I v textu zkrátka cítíme fyzickou přítomnost autora, vnímáme nejen tělo řeči, ale také řeč těla. A různí autoři zónují textový prostor mezi sebou a čtenářem velmi různým způsobem. Autorská čtení jsou pak příležitostí sledovat, jak si tělo řeči a řeč těla rozumějí ve skutečnosti. Na jedné straně škály jsou autoři, kteří na pódiu reprezentují disociaci těla a slova, a na druhé straně ti, u nichž tělo a slovo téměř splývají. To druhé je samozřejmě snazší v případě poezie.

Pamatuji si, jak přede dvěma lety právě na Festivalu spisovatelů Praha vystupoval syrský básník Adonis. Jan Kačer četl české překlady jeho skladeb procítěně, ale teprve až pódium opanoval sám Adonis se svou zpěvnou arabštinou, ozřejmilo se, o čem jeho básně skutečně jsou. Nebo spíše, jak jsou. Některé jazyky – a arabština mezi ně rozhodně patří – jako by interval mezi tělem a slovem zkracovaly, zatímco jiné ho prodlužují.

Uvidíme letos. Třeba Junot Díaz dostal v roce 2008 Pulitzerovu cenu za divoký, místy téměř hip-hopově psaný román Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda. Nečekám tedy, že by na pódiu předváděl přímo break-dance, ale jsem na něj rozhodně zvědavý. O Michaelu Cunninghamovi, jehož próza je smyslová a smyslná jako málokterá jiná, ani nemluvě.