Jan Němec: Moc přemýšlíš

Nikdy jsem si na nástěnku nepřipichoval žádné body a pokyny, nač bych neměl zapomínat. Před časem jsem si však v brněnském HaDivadle vzal bílý pohled, na němž je velkými černými písmeny napsáno toto: „Moc přemýšlíš.“

Čtěte také

Jan Němec: Meditace v Jeronýmově sluji

Mám ten pohled opřený nahoře na klavíru a každý den kolem něj mnohokrát projdu. Naposledy se to stalo před pár minutami, když jsem hledal téma této ranní úvahy. Na tváři se mi objevil lehce potměšilý úsměv: co takto věnovat jednou úvahu tomu, proč pořád o něčem uvažujeme? Skutečnost, že je právě sedm hodin ráno, tedy doba, kdy by hrany myšlení měly být ještě zaoblené snem, dostatečně dosvědčuje, že co se myšlení týče, nezastaví nás nic.

„Moc přemýšlíš“ je ve skutečnosti citace ze slavné divadelní hry Georga Büchnera Vojcek. Je známo, že Büchnera při psaní hry o prostém vojákovi, který patrně ze žárlivosti ubodal svou družku, inspirovaly skutečné události. Syn parukáře Johann Christian Woyzeck byl za svůj čin veřejně popraven v roce 1824 na náměstí v Lipsku. No ano, když o tři roky dřív v průchodu zabil jistou vdovu, patrně moc nepřemýšlel. U soudu někteří tvrdili, že myšlení vlastně ani nebyl schopen.

Tradici, která myšlení oceňuje a jeho nedostatek spojuje s menšími i většími tragédiemi, známe velmi dobře. Dětem říkáme, aby přemýšleli, než něco řeknou. Jestliže někdo udělá chybu z nerozvážnosti, rceme „dvakrát měř a jednou řež“.

Čtěte také

Jan Němec: Corona a Covid

Nazveme-li něco bezmyšlenkovitým, míníme tím, že je to prázdné. A hlavu génia si naopak představujeme tak trochu jako kurt na squash, kde se od stěn divoce odráží nekonečné množství myšlenkových míčků. Jejich kolize se projevují výbuchy nápadů.

Ale nejspíš právě proto mě ten pohled vždy tak zvláštně zahřeje u srdce. Jako by odhaloval dveře zahrazené skříní jednoho velkého společenského idolum. Ono idolum spočívá v tom, že musíme hodně přemýšlet, abychom se dobrali podstatných věcí. Pravda v nás údajně kondenzuje jako vlhkost rozptýlená v ovzduší myšlení. Jestliže budeme celou noc filosofovat, můžeme ráno prstem setřít rosu.

Aby bylo jasno, celkem nic proti myšlení nemám. Ale musím říct, že jedním z důležitých zlomů mého vlastního vnitřního vývoje byl moment, kdy jsem si jasně uvědomil, že skutečně podstatné věci vymyslet nejdou.

Čtěte také

Jan Němec: Utržený psací stroj

A nejenže nejdou vymyslet, myšlenky je často zatemňují. Empatie, vnitřní klid, tvůrčí impuls, to vše pochází odjinud než z mysli. A jen prázdná a pozorná mysl dokáže tyto skutečně podstatné věci vstřebat.

Znovu se na ten pohled dívám: Moc přemýšlíš. Ve skutečnosti to pro mě znamená: Nepřemýšlej obsedantně. Přemýšlej, jen když je to potřeba. Většina našich myšlenek je totiž dokonale zbytečných. Zjistí to každý, kdo se na den ubytuje ve své hlavě v přestrojení za hotelového hosta. Proboha, proč je tady tolik krámů?