Jan Němec: Meditace v Jeronýmově sluji
Na počátku byl špinavý nehet. Palec starého muže, palec se záděrem, z něhož vytekla trocha krve, krve v barvě kardinálského roucha.
Ten palec se špinavým nehtem a se záděrem drží bílý, běloskvoucí svitek. Svitek jako by tou špínou, tou krví ani nemohl být poskvrněn. To on naopak poznamenává okolí – svým svitem, třebaže etymologie svit – svitek je falešná.
Čtěte také
Hebrejské litery na svitku jsou sotva naznačeny, ale řádky nás od špinavého nehtu palce levé ruky dovedou až ke špinavému nehtu palce pravé ruky. Svitek se odehrává mezi nimi. Světlo se od něj odráží jako od odrazné desky fotografa a nasvěcuje muže, jemuž ruce, prsty, nehty i špína za nimi patří. Většinu života prý věnoval vulgátě, latinskému překladu Bible. Ale uzly svalů na pažích ze svatého Jeronýma dělají rovněž největšího atleta mezi církevními otci.
Když nemůžeš, přidej, říkal Emil Zátopek. Chovám podezření, že právě takhle svatý Jeroným překládal: ve své jeskyni polykal kilometry svitků. Někteří překladatelé vskutku hovoří o tom, že překládat se musí tělem, a na de Riberově obraze je Jeronýmovo tělo opravdu vyvedeno s větší péčí než světcova hlava. Jaký to církevní otec, jehož více než tvář charakterizuje ramenní pletenec a biceps! Zatímco někde na svitku se slovo právě stalo tělem, ve sluji se tělo překladatele pomalu stává slovem.
Nevíme, kde se nacházela Jeronýmova jeskyně – kam se dostavil ten lev s trnem v tlapě, jemuž světec dle legendy ulevil. V expozici Staří mistři ve Schwarzenberském paláci, kde je obraz k vidění, se však Jeronýmova jeskyně nachází v jiné jeskyni. Sedím zde a obraz Jusepe de Ribery se přede mnou rozvíjí jako svitek mezi Jeronýmovými špinavými nehty.
Čtěte také
Tvářnost věcí se nejlépe vyjevuje pod prstem světla. To není citace z Jeronýmova dopisu jedné z římských žen, jež obracel na víru, to je princip šerosvitu. Tvářnost věcí se nejlépe vyjevuje pod prstem světla.
Do jeskyně v Národní galerii dopadá ploché boční světlo z okna, z něhož se otevírá výhled na střechy domů na Malé Straně. Převracím v rukou filcovou kapsu na tablet, kam si dělám poznámky. Díky tomu ostrému plochému světlu vypadá každý žmolek dramaticky. Já i Jeroným jsme ozářeni bočním světlem, které vyjevuje tvářnost věcí.
Jsme tu spolu, v šerosvitu. Je nám společná nejen jeskyně naplněná tmou, ale i to světlo, které do ní prudce dopadá. On má odraznou plochu svitku, do něhož se noří, já hliníkový zadní kryt tabletu, kam tohle píšu. Mezi Jeronýmovými prsty se odehrává svitek, mezi mnou a obrazem tento text. Slovo se v jednom kuse stává tělem, jestliže tělo slovo pojímá, tělo se v jednom kuse stává slovem, jestliže slovo tělo proměňuje. To vědomí vytrhuje trn z tlapy.
Nejposlouchanější
-
Zdeněk Svěrák: Posel hydrometeorologického ústavu. Komedie o jednom mystifikátorovi v důchodu
-
Pavel Novotný: Babička. Osudy jedné svérázné, impozantní i groteskní stařeny
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
-
Jean-Claude Brisville: Rozhovor pana Descarta s mladým panem Pascalem. Střet tolerance a nadhledu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.

