Jan Němec: Meditace v Jeronýmově sluji

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jusepe de Ribera: Svatý Jeroným

Na počátku byl špinavý nehet. Palec starého muže, palec se záděrem, z něhož vytekla trocha krve, krve v barvě kardinálského roucha.

Ten palec se špinavým nehtem a se záděrem drží bílý, běloskvoucí svitek. Svitek jako by tou špínou, tou krví ani nemohl být poskvrněn. To on naopak poznamenává okolí – svým svitem, třebaže etymologie svit – svitek je falešná.

Hebrejské litery na svitku jsou sotva naznačeny, ale řádky nás od špinavého nehtu palce levé ruky dovedou až ke špinavému nehtu palce pravé ruky. Svitek se odehrává mezi nimi. Světlo se od něj odráží jako od odrazné desky fotografa a nasvěcuje muže, jemuž ruce, prsty, nehty i špína za nimi patří. Většinu života prý věnoval vulgátě, latinskému překladu Bible. Ale uzly svalů na pažích ze svatého Jeronýma dělají rovněž největšího atleta mezi církevními otci.

Když nemůžeš, přidej, říkal Emil Zátopek. Chovám podezření, že právě takhle svatý Jeroným překládal: ve své jeskyni polykal kilometry svitků. Někteří překladatelé vskutku hovoří o tom, že překládat se musí tělem, a na de Riberově obraze je Jeronýmovo tělo opravdu vyvedeno s větší péčí než světcova hlava. Jaký to církevní otec, jehož více než tvář charakterizuje ramenní pletenec a biceps! Zatímco někde na svitku se slovo právě stalo tělem, ve sluji se tělo překladatele pomalu stává slovem.

Nevíme, kde se nacházela Jeronýmova jeskyně – kam se dostavil ten lev s trnem v tlapě, jemuž světec dle legendy ulevil. V expozici Staří mistři ve Schwarzenberském  paláci, kde je obraz k vidění, se však Jeronýmova jeskyně nachází v jiné jeskyni. Sedím zde a obraz Jusepe de Ribery se přede mnou rozvíjí jako svitek mezi Jeronýmovými špinavými nehty. 

Tvářnost věcí se nejlépe vyjevuje pod prstem světla. To není citace z Jeronýmova dopisu jedné z římských žen, jež obracel na víru, to je princip šerosvitu. Tvářnost věcí se nejlépe vyjevuje pod prstem světla.

Do jeskyně v Národní galerii dopadá ploché boční světlo z okna, z něhož se otevírá výhled na střechy domů na Malé Straně. Převracím v rukou filcovou kapsu na tablet, kam si dělám poznámky. Díky tomu ostrému plochému světlu vypadá každý žmolek dramaticky. Já i Jeroným jsme ozářeni bočním světlem, které vyjevuje tvářnost věcí.

Jsme tu spolu, v šerosvitu. Je nám společná nejen jeskyně naplněná tmou, ale i to světlo, které do ní prudce dopadá. On má odraznou plochu svitku, do něhož se noří, já hliníkový zadní kryt tabletu, kam tohle píšu. Mezi Jeronýmovými prsty se odehrává svitek, mezi mnou a obrazem tento text. Slovo se v jednom kuse stává tělem, jestliže tělo slovo pojímá, tělo se v jednom kuse stává slovem, jestliže slovo tělo proměňuje. To vědomí vytrhuje trn z tlapy.