Jan Němec: To ostatní opravdu závisí na štěstí
Jsou věci, které po druhých dělat nechcete. Já si třeba vybavuji, jak mně jako dítěti vadilo, když se u prarodičů šetřilo teplou vodou a všichni se po sobě postupně koupali v jedné napuštěné vaně.
Požíval jsem sice privilegia vlézt do ní první, ale pokud jsem se moc dlouho zdržel venku mezi dvěma ořechy, které tvořily fotbalovou branku, měl jsem prostě smůlu.
Čtěte také
Ale jiné věci člověk po druhých lidech naopak dělá rád a daleko radši, než kdyby stál v řadě jako první. Co se mně týče, užívám si třeba, když beru knihu, kterou už četl někdo přede mnou. A úplně nejradši mám, jestliže si můj předčtenář na stránkách zatrhával nebo dokonce psal poznámky. Tato druhá vrstva významu, teplé stopy čtení, které v textu zanechal někdo blízký, mě často pohltí víc než tištěná slova.
Nedávno mi takto někdo půjčil memoár-román španělského spisovatele Jorge Sempruna Psaní nebo život. V anotaci na zadní straně se píše: „Jorge Semprun – student filosofie, milovník poezie a začínající spisovatel, na začátku druhé světové války deportovaný do koncentračního tábora Buchenwald. Jeden z těch, kteří se setkali se smrtí a přežili.“
Čtěte také
Nakladatel ještě přičinlivě poznamenává, že jde o dílo, „při jehož čtení nelze zapomenout, že Goetheho rodiště Výmar leží jen pár kilometrů od Buchenwaldu“. Zkrátka a dobře: stejně jako Noc Elieho Wiesela nebo Je-li toto člověk Prima Leviho patří i Semprunovo Psaní nebo život mezi ty knihy, které nejenže podávají svědectví o tom, co se v táborech smrti dělo, ale zároveň svým autorům pomáhají přežít to, že to všechno přežili.
Ze mě se však postupem let stal čtenář nehodný válečných hrůz, a tak ve svém výtisku sleduji jinou stopu. Pátrám v Buchenwaldu po zeleném zvýrazňovači, na postelích přeplněných nebožáky kost a kůže hledám svorky, které k sobě spínají několik řádků významu, jež zaujaly mého předčtenáře.
Čtěte také
A když mám velké štěstí, najdu v blátě tábora několik málo slov vyvedených kulatým rukopisem. Strčím si je rychle do kapsy, v nestřežený okamžik z nich oškrábu hlínu a pak teprve si je vyskládám na okraj stránky: PŘI PSANÍ ROSTU JAKO BYLINA, čtu. ŽILI V PAMĚTI JEJICH SMRTI, čtu. TÍM, KÝM BYCH BÝVAL CHTĚL BÝT, čtu. TEMNÁ PÝCHA SAMOTY, čtu. Poslední sentence, která je v knize fosforově zvýrazněná, zní tak trochu jako novoroční předsevzetí: BÝT ZDRAVÝ, ZVĚDAVÝ NA SVĚT A UMĚT NĚMECKY: TO OSTATNÍ OPRAVDU ZÁVISÍ NA ŠTĚSTÍ. Ve skutečnosti šlo o návod na přežití.
A tak v té knize čtu, jak ji někdo četl, a přemýšlím, co všechno bych musel napsat, abych to vyjádřil. Na jedné straně knihy je ohnutý roh a jeho špička ukazuje na větu, která vypadá jako úplně vedlejší, ale je hlavní, protože takto zní celá: KTERÁ PATŘÍ K LIDSKÉMU ÚDĚLU OD NEPAMĚTI. Která patří k lidskému údělu od nepaměti – hovoří se o temnotě? O touze? Nebo o snaze porozumět jednou druhému alespoň napotřetí?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
