Jan Němec: Čistý, dobře osvětlený podnik na Žižkově

Dokud ještě bylo tepleji, postávali před otevřenými dveřmi lidé, většinou mladí, ale žádní hipsteři, zlatá mládež, bobos ani pozdní výhonky undergroundu. Rozčísl jsem obvykle jejich hlouček, když jsem potřeboval projít, a několikrát mě napadlo něco dokonale banálního: hele, obyčejní mladí lidé. Jednou jsem dokonce vytáhl svůj příruční měřák sociálního afektu a rafička jenom tak zívla.

Čtěte také

Jan Němec: Nemusíš to vydržet

Snad právě proto, že bar něčím připomíná klubovnu, nikdy jsem nevešel dovnitř. I když jsem často měl chuť dát si deci vína, než půjdu domů do stipendijního bytu, kde má spolubydlící parkuje dvě koloběžky, v noci si napouští vanu a poslouchá maďarský rozhlas. Mátlo mě navíc i to, že na vývěsním štítu stojí Podtvrzí, ale pokud vím, žádná tvrz široko daleko není – jen z jedné strany Vítkov, z druhé žižkovská věž. Ve vědomí se mi každopádně utvořila nezřetelná představa nějakého neviditelného hradu, který se vznáší nad Žižkovem a o kterém se ví jenom v tom baru.

Včera večer jsem se zase vracel z centra. Na ulici před barem tentokrát nikdo nestál, a když jsem došel až k němu, ukázalo se proč: všichni se tísnili uvnitř. Osvětlené okno rámovalo záda nějakého kluka, který stál před mikrofonem, a před ním dychtivé tváře, které se k němu obracely; jako květiny, jsem v pokušení napsat, jako slunečnice. Váhavě jsem se na té ulici zastavil. Koncert? Ne, vypadalo to spíš na autorské čtení.

Čtěte také

Jan Němec: Hildegardina píseň

To mě nezajímá, pomyslel jsem si, literatury mám po krk. Několik předchozích hodin jsem totiž četl grantové žádosti v oblasti literatury. Granty jsou jako popkorn: pořádně nafouknete to zrno, co máte, a snažíte se ho prodat v co největším kornoutu. Jenže současně se mi vybavil titul jedné povídky Ernesta Hemingwaye: Čistý, dobře osvětlený podnik. Je to povídka o marnosti a o samotě, o stínech, které na chvíli rozptýlí jen světla kavárny otevřené dlouho do noci, a já jsem vešel dovnitř. Buď mě poznají, nebo ne, napadlo mě, když jsem se batohem opřel o stěnu, a zaposlouchal se.

Kolem se prosmýkla dívka, se kterou jsme v nějakém jiném životě prožili jiný život, a tak jsme se na sebe usmáli. 

Čtěte také

Jan Němec: Příběhy jako mentální cukr

Jaké to je, nemít ještě vydanou ani knížku a číst po barech jen pro svoje vrstevníky? – říkal jsem si při pohledu na kluka s dlouhými, záměrně divokými vlasy a červenými znaky na obličeji. A rozhlédl jsem se a viděl jsem, že je to skvělé. Všichni tu byli mladší, občas o polovinu, žili pod tajemnou tvrzí a já měl pocit, že by ten hrad ve větru bránili s nasazením života. Skoro se mi nechce říkat, že mi to pak o přestávce vysvětlili: Podtvrzí je původně jméno festivalu, který v létě pořádají na Krásenském vrchu, a tam je rozhledna, která vypadá jako tvrz. Na Krásenském vrchu, uložil jsem si.

Alice mi zatím v messengeru doporučila pár filmů na večer, ale objednal jsem si víno a tušil jsem, že dnes už na ně nedojde. Seděl jsem na baru, do mikrofonu se sypaly nápady, které jsou dávno v knížkách jiných autorů, a bylo mi docela dobře. Tento podzim je svět krásný a prázdný. Nebo jak píše Hemingway ke konci té povídky, která mě sem přitáhla: „Nada naše, kteréž jsi v nada, posvěť se nada tvoje, přijď nada tvoje, tvá vůle budiž nada jako v nada tak i v nada. Nada naše vezdejší dej nám nada a nada nám naše nada, jakož i my nada našim nada, a neuveď nás v nada, ale zbav nás od nada...“