Jan Němec: Není spolehnutí na tmu

7. únor 2022

Jestliže města občas mají potíže se svými slavnými občany, zapomínají na ně, nebo se k nim rovnou nehlásí, v případě Brna a Jana Skácela to rozhodně neplatí. Přímo na Náměstí Svobody, zvaném Svoboďák, trůní velká bronzová kašna pečlivě osázená Skácelovými verši, o kus dál z úbočí Špilberku shlíží dvoumetrová básníkova hlava ze čtyř a půl tisíce ocelových trubek.

Mně je však nejdražší místo nejnenápadnější, totiž Skácelova pamětní deska na Kotlářské 35a. A že je to dnes od Skácelova narození právě 100 let, řeknu vám proč.

Čtěte také

Ve čtyřverší číslo 82 ze sbírky Oříšky pro černého papouška Skácel rýmuje: a není pravda, že nám život lže / osud je mince, která dlouho padá / teprve na zemi se ukáže / padne-li orel nebo hlava. Podle mě by se tedy alespoň v básních nemělo nárokovat, co je a co není pravda, a taky si myslím, že obrazy není třeba dopovídat úplně do konce. Takže z toho čtyřverší mě zajímá vlastně jen ten druhý verš, jen z něj jímá mě závrať: osud je mince, která dlouho padá.

Jde o toto: Když jsem končil gymnázium, byl jsem důkladně zamilovaný do Evy. A tahle Eva bydlela na Kotlářské o několik domů výš, než žil Skácel. Dokážete si to představit: pokaždé, když jsem za ní šel a míjel básníkovu pamětní desku s rytinou v bronzu, rozhořelo se kolem léto ze čtyř stran, voda si rozpustila vlasy a podobně. Chci říct: když je vám osmnáct a čicháte literaturu jako vaši vrstevníci toluen, jste Skácelovým světem něhy, viny, ticha a zásadně pravdomluvných studánek pěkně sjetí. Všechno je na chvíli navždy.

Čtěte také

Pokud jste také někdy zkoumali, kdo má největší obočí na světě, víte, že mezi finalisty nikdy nemohou chybět ani Leonid Iljič Brežněv, ani Jan Skácel. A je to patrné i na té pamětní desce na Kotlářské 35a. I v tom brněnském bronzu Skácelovi nad očima lezou dvě vypasené housenky, které se – vypadá to – přežraly právě listí k prasknutí.

Když mi však bylo osmnáct a mířil jsem na gumových nohách za Evou, žádnou legraci jsem z toho neměl: připadalo mi, že Skácel se na mě dívá úkosem a to svoje monumentální obočí pochybovačně pozvedává. Občas dokonce do hluku dopravy – Kotlářská je součástí vnitřního městského okruhu! – utrousil věci jako: skončilo vše a všechno ještě zbývá. Nebo: není spolehnutí na tmu. A když jsem se po chodníku moc táhl, vysmíval se mi: slimáček stříbrem sliní cestu.

Čtěte také

Když jsem pak na Evu zazvonil, mohlo se stát několik věcí. Za prvé, v mluvítku se ozvala její matka. Za druhé, v mluvítku se ozvala její sestra. Za třetí, v mluvítku se neozval nikdo. Ale obvykle tahle plavovlasá, medová Eva seběhla dolů, měkce a pevně jsme se objali a vyrazili jsme ven, ven do světa, ven do života.

Jak si na Evu z té doby pamatuji? Nosila růžové tričko a někdy říkala, že má zalehlé srdce. Vykládal jsem si to tak, že z nebe sestoupala moc rychle, ačkoli by se to asi dalo vysvětlit i rodinnou anamnézou. Dolů po Kotlářské svištěla auta, po Kotlářské dolů vrněl trolejbus a na pouliční lampu duch básnictví instaloval kosa, který se trpělivě učil svou píseň.

Čtěte také

Minuli jsme opět Skácela. Chlupaté housenky nad jeho očima už poklidně trávily chlorofyl a my jsme se chytili za ruce.

Když je vám osmnáct a čicháte k literatuře, všechno je na chvíli navždy. Když je vám osmnáct, vyhodíte minci do vzduchu, hledíte, jak se točí, a snadno přehlédnete ten nejdůležitější verš vůbec: osud je mince, která dlouho padá.

autor: Jan Němec
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.