Jan Němec: Kinetická melodie

Mikeš byl dlouho znám hlavně jako překladatel, a hlavně jako překladatel Dantovy Božské komedie. S jejím překladem začal už v 60. letech, v úplnosti však vyšel až v roce 2010. Dělal jsem s ním tehdy rozhovor a teď jsem si ho po letech otevřel.

Čtěte také

Jan Němec: Blíženec

Vladimír Mikeš mluví o tom, že Dante před něj postavil celoživotní úkol, a úkol že je krásná věc. Když popisuje, jak dantovské terciny převáděl, říká, že do nich fyzicky vstupoval a že jazyk je pro něj pokračováním lidského těla. „Po léta mě téměř každý den v pět hodin ráno navštěvoval, měl jsem po ruce tužku či diktafon a zaznamenával jsem, co přicházelo,“ říká.

Seděli jsme tehdy proti sobě v jeho domku v Chocni, v malém městě na trati mezi Prahou a Brnem. Počkal mne na nádraží, dovedl k sobě domů, přes chodbu a kuchyň obložené knihami až do pokoje obloženého knihami. Posadil se proti mně a po dvě hodiny hovořil se zvláštní blízkostí, naléhavostí a přímostí. „Jako čtenář si v jazyce uvědomuji určitou proxemiku,“ řekl v jednu chvíli. „Například Dante si vás pustí tak na půldruhého metru, žádné obscénnosti vám nedovolí, na rozdíl od Boccaccia. Bude přísný, bude s vámi hovořit jako rovný s rovným, vstřícně.“ V žádném rozhovoru, co jsem kdy vedl, se toho při editování nemuselo měnit tak málo.

Čtěte také

Jan Němec: Není spolehnutí na tmu

V tom roce 2010 byl Vladimir Mikeš ještě kluk. Bylo mu teprve třiaosmdesát let a pořád jezdil na kole, na tom kole, na kterém při šlapání chytal rytmus dantovského verše. Když teď Literu přebíral jeho syn, myslel jsem si v první chvíli, že je to přímo Vladimír Mikeš, který zase trochu omládl. V čtyřiadevadesáti letech se stal bezpečně nejstarším držitelem Litery – když ji v roce 2009 dostala Bohumila Grögerová za sbírku Rukopis, bylo jí jenom osmdesát osm.

„Tesaři učili mě zatloukat hřebík, / ne oťukávat a zkřivit, ale třemi, / dvěma mírnými, jedním rázným / úderem zarazit do fošny,“ vypráví Vladimír Mikeš v oceněné sbírce Odkud to přichází? Vypráví je zde správné sloveso, přestože s poezií se obvykle spojují jiná. Jsou to básně, které mluví o světě tam venku, je to v současnosti tak vzácná epika. Je tu hřebík a jsou tu konkrétní rány, jsou tu děje, které něco činí se světem i s člověkem v něm. I v tomto je překladatel dědicem svého autora.

Čtěte také

Jan Němec: Můj správce

Vladimír Mikeš však také dlouhé roky přednášel na pražské DAMU. Jeho akademickým zájmem je hlavně divadelní antropologie. Od pobývání herce na jevišti je ovšem vždy blízko k pobývání člověka ve světě. V našem rozhovoru mluvil o francouzském fenomenologovi Maurici Merleau-Pontym a jeho spojení „kinetická melodie“, které používá při popisu struktur chování. Ponty říká, že každý máme nějakou svou kinetickou melodii, něco jako otisk palce, melodii, která se projevuje v gestu, ve slově, v pohledu, v kroku. A samozřejmě také v rytmu básně, pokud jste básník či básnířka. Právě melodie Vladimíra Mikeše mi z letošního ročníku Litery uvízne v hlavě nejvíc.