Jan Němec: Kinetická melodie
Literární ceny Magnesia Litera jsou rozdány. Ukázalo se, že Karel Gott ceny přitahuje i po smrti, a je celkem jedno, jestli je právě na pořadu dne modloslužebnictví nebo ikonoklasmus. Ukázalo se také, že cena čtenářů je setrvalou příležitostí pro vykuky, jejichž knihu sice skoro nikdo nečetl, ale kteří se nestydí udělat si z hovínka kampaň a z ceny vlastní promo. Ale jedna věc mě potěšila, a sice Litera za poezii pro Vladimíra Mikeše.
Mikeš byl dlouho znám hlavně jako překladatel, a hlavně jako překladatel Dantovy Božské komedie. S jejím překladem začal už v 60. letech, v úplnosti však vyšel až v roce 2010. Dělal jsem s ním tehdy rozhovor a teď jsem si ho po letech otevřel.
Čtěte také
Vladimír Mikeš mluví o tom, že Dante před něj postavil celoživotní úkol, a úkol že je krásná věc. Když popisuje, jak dantovské terciny převáděl, říká, že do nich fyzicky vstupoval a že jazyk je pro něj pokračováním lidského těla. „Po léta mě téměř každý den v pět hodin ráno navštěvoval, měl jsem po ruce tužku či diktafon a zaznamenával jsem, co přicházelo,“ říká.
Seděli jsme tehdy proti sobě v jeho domku v Chocni, v malém městě na trati mezi Prahou a Brnem. Počkal mne na nádraží, dovedl k sobě domů, přes chodbu a kuchyň obložené knihami až do pokoje obloženého knihami. Posadil se proti mně a po dvě hodiny hovořil se zvláštní blízkostí, naléhavostí a přímostí. „Jako čtenář si v jazyce uvědomuji určitou proxemiku,“ řekl v jednu chvíli. „Například Dante si vás pustí tak na půldruhého metru, žádné obscénnosti vám nedovolí, na rozdíl od Boccaccia. Bude přísný, bude s vámi hovořit jako rovný s rovným, vstřícně.“ V žádném rozhovoru, co jsem kdy vedl, se toho při editování nemuselo měnit tak málo.
Čtěte také
V tom roce 2010 byl Vladimir Mikeš ještě kluk. Bylo mu teprve třiaosmdesát let a pořád jezdil na kole, na tom kole, na kterém při šlapání chytal rytmus dantovského verše. Když teď Literu přebíral jeho syn, myslel jsem si v první chvíli, že je to přímo Vladimír Mikeš, který zase trochu omládl. V čtyřiadevadesáti letech se stal bezpečně nejstarším držitelem Litery – když ji v roce 2009 dostala Bohumila Grögerová za sbírku Rukopis, bylo jí jenom osmdesát osm.
„Tesaři učili mě zatloukat hřebík, / ne oťukávat a zkřivit, ale třemi, / dvěma mírnými, jedním rázným / úderem zarazit do fošny,“ vypráví Vladimír Mikeš v oceněné sbírce Odkud to přichází? Vypráví je zde správné sloveso, přestože s poezií se obvykle spojují jiná. Jsou to básně, které mluví o světě tam venku, je to v současnosti tak vzácná epika. Je tu hřebík a jsou tu konkrétní rány, jsou tu děje, které něco činí se světem i s člověkem v něm. I v tomto je překladatel dědicem svého autora.
Čtěte také
Vladimír Mikeš však také dlouhé roky přednášel na pražské DAMU. Jeho akademickým zájmem je hlavně divadelní antropologie. Od pobývání herce na jevišti je ovšem vždy blízko k pobývání člověka ve světě. V našem rozhovoru mluvil o francouzském fenomenologovi Maurici Merleau-Pontym a jeho spojení „kinetická melodie“, které používá při popisu struktur chování. Ponty říká, že každý máme nějakou svou kinetickou melodii, něco jako otisk palce, melodii, která se projevuje v gestu, ve slově, v pohledu, v kroku. A samozřejmě také v rytmu básně, pokud jste básník či básnířka. Právě melodie Vladimíra Mikeše mi z letošního ročníku Litery uvízne v hlavě nejvíc.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
