Norbert Schmidt: Kirchenblatt
Na závěr pódiové diskuse o katolicismu na Slovensku, která se konala v krásně rozkvetlých zahradách Pálffyho paláce pod Bratislavským hradem, jsem se přece jen odvážil vyslovit názor, že bychom neměli zapomínat na temné období válečného Slovenského štátu. Na jeho chodu se totiž podílelo nemálo zdejších kleriků včetně Jozefa Tisa coby prezidenta.
Místní církev bohužel s nějakou poctivou kritickou reflexí „farské republiky“ stále váhá. Přitom by se zrovna tato zkušenost mohla přetavit až v jakési slovenské rodinné stříbro, účinnou vakcínu, důležité svědectví pro současné křesťany a společnost i jinde v Evropě. Nikdo z diváků mě nevypískal, zdálo se mi, že mnozí souhlasili.
Čtěte také
Den nato jsem o pár ulic níže usedl ke stolu v univerzitní knihovně na bratislavském Starém Městě. Chtěl jsem prolistovat ročníky Kirchenblattu – církevního týdeníku, který byl určen všem německým katolíkům na Slovensku a vycházel v Handlové od roku 1941 do prvních měsíců 1945. Pořád totiž hledám stopy jedné podivuhodné stavby a při tom odkrývám skutečnosti, po nichž jsem původně vůbec pátrat nechtěl.
Náhodou jsem jako první otevřel výtisk z 19. dubna 1942. Hlavním tématem je Slavnost Ježíše Krista jako Dobrého Pastýře. Titulní stranu uvozuje pod názvem svátku žalm 23: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, (…). Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách. Hned vedle toho mě ale upoutal nadpis Cíl před očima, pod nímž se rozvíjí oslavná óda u příležitosti padesátých třetích narozenin Adolfa Hitlera, „který v plné mužné síle vede osud německého národa, je prvním dělníkem při budování nové Evropy. Jeho postoj je příkladný, jeho vůle nepoddajná, jeho cíl je neochvějně daný.“
Čtěte také
Ten, kdo je v Kirchenblattu oslavován jako dnešní dobrý pastýř, kterého je třeba následovat, je německý Vůdce. Úvodník týdeníku vybízející k modlitbám za Führera uzavírá citát papež Pia XII.: „Pro katolíky je služba národu a služba státu svatým a neporušitelným Božím přikázáním.“
Nevěřícně jsem listoval dál. Mezi zbožným čtením o světcích, církevních dějinách, komentáři k biblickým textům, mezi citáty sv. Augustina, Tomáše Akvinského nebo Romana Guardiniho, či radami, jak vychovávat děti, mě zaujala rubrika aktualit Ze světa a církve.
Čtěte také
Farníci ze slovenských Karpat se tu třeba dozvídali, že arcibiskup z Baltimoru protestoval proti spojenectví USA se Sovětským svazem, že pařížský kardinál Baudrillart ocenil francouzské legie pomáhající Německu v záchraně křesťanské kultury, že prezident Tiso oslavil padesáté páté narozeniny a Adolf Hitler mu k tomu poslal srdečné blahopřání, že už 79 slovenských vojáků obdrželo nejvyšší německé válečné vyznamenání – Řád Železného kříže, že se od počátku války podařilo sestřelit na 8729 anglických letadel a že německé ponorky před americkým pobřežím potopily dalších patnáct nákladních lodí, čímž se letos zvýšily ztráty obchodního loďstva nepřítele už na víc jak dva miliony hrubých registrovaných tun…
Čtěte také
V nedělním zbožném tisku nechybějí ani pravidelné ukázky z deníku katolického feldkuráta Antona Prokeina, který doprovázel Wehrmacht na ukrajinské frontě. Východní tažení líčí jako svobodu přinášející křížovou výpravu proti bezbožníkům – Sovětům a Židům –, kteří ohrožují civilizovaný svět. Pater Prokein referuje i o hromadných popravách a masových hrobech.
Po definitivním obratu na východní frontě, tedy od začátku roku 1944 mizí z Kirchenblattu všechny zprávy o aktuálním dění, přibývá podprůměrné zbožné slámy a stále znovu a znovu se tisknou výzvy k věrnosti v těžké době. My dnes už víme, že válka skončila katastrofou také pro čtenáře karpatského katolického týdeníku, a to nemilosrdným vyhnáním z jejich původní vlasti.
Čtěte také
Zmocňuje se mě tíseň, čtení starých novin se mi proplétá s myšlenkami na současnost: Jak to, že se po tom všem i dnes u tolika křesťanů objevují sympatie k antiliberálním režimům? Proč mnozí vzhlíží k autoritářům, jako je Orbán, Fico nebo Trump? Někteří věřící, a to nejen pravoslavní, dokonce považují Putina za nového Konstantina, zachránce tradiční křesťanské Evropy.
Znovu mě napadá: Opravdu se dějiny nemohou opakovat? A vzpomínám, co mi na stejnou otázku nedávno odpověděl slovenský historik Miloslav Szabó: „Samozřejmě, že se dějiny neopakují, opakují se jenom podmínky, v nichž se dějiny utvářejí. Kromě toho existují určité myšlenkové, kulturní vzorce, které mají hluboké kořeny. A dochází i k regresům a vrací se věci, o nichž jsme si mysleli, že už je máme dávno za sebou.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
