Norbert Schmidt: Walhalla
Rakouský kancléř Metternich se o celém tom podniku vyjádřil jasně: Zbytečně vyhozené peníze za dům, ve kterém najdete jen „les uřezaných hlav“. Navíc postavený úplně mimo město. Básník Heinrich Heine posměšně veršoval o „mramorové golgotě“. Spisovatel Claudio Magris psal o „kabinetu voskových figurín“.
Národní památník Walhalla, velkolepá bizarní stavba řeckého chrámu posazeného vysoko nad Dunaj poblíž Řezna, mě přesto už dlouho fascinuje. Svou rozporuplnou monumentalitou. Kulturní utopií. Protikladnými sny, které jsou do ní vepsány. A hlavně tím neskutečně romantickým výhledem přes mohutnou řeku a celou bavorskou pánev až k zasněženým alpským vrcholkům.
Čtěte také
Zase jsem tu zastavil, už asi popáté, pošesté, ani nevím, tentokráte na výletě do Bavor se dvěma gymnazisty, neteří a synem. Opřeli jsme se na chvíli o jeden z těch devítimetrových kanelurovaných dórských sloupů peripteru a jen tak pozorovali mraky a šíři krajiny. Za námi Šumava, daleko před námi za skalnatou hradbou Arkádie. Walhalla je pohádkové místo mimo čas a realitu. Místo – sen. Snad nejéteričtěji – a tím pádem nejpřesněji – je zachytil malíř Wiliam Turner na obraze Otevírání Walhally v roce 1842.
Míšu a Bernarda jsem při tom rozhlížení neušetřil malého výkladu: Walhalla je do bělostného mramoru přetesaná vize bavorského krále Ludvíka I., který toužil po symbióze Německa a Řecka, splynutí západního křesťanství a helénské vzdělanosti, Mnichova a Athén (ne Říma!). Stavbou pověřil dvorního architekta Lea von Klenzeho a vyžádal si kopii athénského Parthenónu. Architekt přání splnil a zasadil chrám do topograficky dramatické krajiny, navíc plné dějin.
Čtěte také
Na dohled je zřícenina středověkého hradu, kde kdysi působil Albert Veliký, byzantizující kostel Nejsvětějšího Salvátora a regotizovaná katedrála uprostřed města, kde se konávaly říšské sněmy. Nechybí samozřejmě dubový háj. Krajinu a různorodé stavby, staré i nové, integrovali oba autoři v jakýsi gigantický romantický park.
Pojďme dovnitř. Kontrast oproti exteriéru nemůže být větší. Podlaha, strop i stěny jsou opulentně barevné, místy zlacené. O to jasněji proti nám vystupuje onen les bílých „uřezaných hlav“. Ludvík totiž zde nad Dunajem shromáždil busty těch nejvýznamnějších z významných, aby poučili a inspirovali návštěvníky nového národního poutního místa.
Zapomněl jsem říci, že Walhalla je podle starogermánské mytologie síň slávy padlých hrdinů ve Wotanově nebeském hradu. Jediným kritériem pro přijetí je německý jazyk a výjimečný přínos celku. Jde o otevřený památník, účastníků nebeské hostiny tedy postupně přibývá.
Čtěte také
Pokud se naučíte ještě trochu lépe německy – obracím se s lákavou nabídkou na teenagery –, máte teoretickou šanci se sem taky dostat. Vedle Bavorů, Sasů, Franků, Rakušanů, Švábů tu totiž najdeme i Švýcary, Nizozemce nebo Švédy, ale také našeho Albrechta z Valdštejna, Adalberta Stiftera, Gregora Mendela nebo maršála Josefa Václava Radeckého z Radče. (V jiném Ludvíkově národním památníku, v Hale osvobození, která leží také u Dunaje, jen pár kilometrů proti proudu, mezi alegoriemi osmnácti historických německých kmenů ostatně stojí i Bémové a Moravané.)
Král se svým architektem považovali Germány za potomky starověkých Helénů, snili o nové anticko-křesťanské civilizaci německého jazyka spojující vše kolem. Stejně jako tomu kdysi bylo v Řecku, kde si Achájové, Dórové a Iónové zachovávali politickou samostatnost, trvali na polycentrickém svazu německých států, přemítali o různorodé Evropě. Jednota měla zářit v mnohosti.
Čtěte také
Ludvík ostatně svůj trůn v žádném případě nechtěl obětovat nějaké totalitní Velkoříši pod vedením stále militarističtějšího Pruska. A právě proto si přál všeněmecký památník v podobě helénského chrámu. Ideologové Třetí říše tomuto jinému, humanistickému pojetí vlastenectví vepsanému do Walhally dobře rozuměli, takže ji paradoxně nikdy nezneužili pro nějakou vizuálně opulentní náckovskou slavnost.
Na závěr mladým cestovatelům už jen rychle ukazuju vlys, který znázorňuje, jak Germáni přišli do Němec. Nepřipomíná vám to praotce Čecha a jeho družinu? A víte, že existuje i česká Walhalla? Opravdu! Nejdříve se začala stavět v Tupadlech nedaleko Mělníka, pak se plánovala v pražském Belvederu, až nakonec své místo našla na Václaváku, a to na schodišti a v Panteonu Národního muzea. Jeden z nejoblíbenějších sochařů bavorského krále a také tvůrce dvou walhallských bust – Ludwig von Schwanthaler – pro nás, Čechy, dokonce v Mnichově vymodeloval Libuši, Přemysla Oráče a sv. Václava.
Čtěte také
Pak už toho poučování radši nechám, abych nezkazil výlet. S Míšou a Bernardem se nakonec už jen předháníme v dělání selfíček: Se snobsky zamyšleným Goethem, dobře živeným Lutherem, děsivě vychrtlým Kantem nebo nezbedně usměvavým Einsteinem. Nejlépe se nám ale daří to s božským Ludvíkem!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.