Norbert Schmidt: Ledové moře
Praha 3. března 1824. O půlnoci skončil karneval. „Celkový obraz našeho města nabývá od tohoto okamžiku jiné podoby. Na rozdíl od uplynulých nocí se Prahy zmocňuje nápadné ticho. Taneční slavnosti v soukromých domech ustaly. Na rozích a pilířích ulic se již neobjevují plakáty, které zvou na bál. Jejich místo zaujaly reklamy knihkupců, které velkými literami strhují pozornost na zbožné tituly.
V kostelech začala odpolední postní kázání, přednášky nábožensko-morálního poučení a rozjímání. Jsou dychtivě navštěvovány, dokonce ženami. Kostely jsou plné. Lidé hojně vyhledávají především kázání u Sv. Jindřicha, u křížovníků, na zámku, u maltézských rytířů nebo na Strahově. Vůbec by se dalo toto roční období v Praze nazvat slavnostním časem rozumu.“
Čtěte také
Tento přesně dvě stě let starý citát nepochází z nějakého náboženského věstníku, ale uvozuje zprávu o jedné významné umělecké události v Praze na počátku 19. století. Společnost vlasteneckých přátel umění totiž otevřela na konci března, právě v postní době, ve staroslavném Klementinu svou čtvrtou výstavu. Průlomový nebyl jen počet představených obrazů – dvě stě –, ale poprvé v české metropoli vystavovali i zahraniční autoři z nedalekých Drážďan. A mezi nimi také dnešní král romantiků Caspar David Friedrich, jehož kulaté výročí 250. narozenin letos, tedy v roce 2024, v Německu oslavuje série spektakulárních událostí.
Friedrich do Prahy v roce 1824 posílá pět prací. Představuje tu také veřejnosti vůbec poprvé jeden ze svých dnes nejslavnějších obrazů, jedno z nejikoničtějších děl světových dějin umění: Das Eismeer – Ledové moře.
Čtěte také
Ale v roce 1824 se všechno jeví jinak než v roce 2024. V Praze není uměleckou kritikou oslavován Friedrich, ale dnes pozapomenutý profesor drážďanské akademie Karl Vogel. Jeho sv. Jan Nepomucký modlící se ve staroboleslavském kostele je ve všech směrech obrazem číslo jedna pražské výstavy. Rozehřívá totiž, jak se ve zprávě píše, „každé české srdce a svou dvojitou magickou mocí poutá vlastenecké city“.
Nad Friedrichovými obrazy se naopak rozhoří polemika. Zvláště jeho Ledové moře budí přímo nelibost. Například recenzent Wenzel Alois Svoboda před obrazem v Klementinu konstatuje: „Podobně jako se nám nezdá smrt vhodná býti předmětem krásného umění, nedoporučujeme malíři, aby si vzal za téma zcela neživotnou, jednotvárnou pustou přírodu. Považujeme obraz za studii, která by se měla uplatnit v nějaké pozdější kompozici.“
Čtěte také
Ledové moře i dnes vyráží dech. Na obraze je zachycena skrumáž rozlámaných ker navrstvených do pichlavé hory. Teprve po chvíli si všimnete malé převrácené lodi, kterou ledové desky už téměř rozdrtily. Najednou vám plně dochází, jak ohromné ty špinavě hnědé, zeleno žluté Friedrichovy kusy ledu vlastně jsou, jak se zobrazený výjev vymyká všemu, co dobře známe.
Po další chvíli si pozorné oko všimne ještě něčeho: pečlivě vystavěné kompozice obrazu, promyšlené hry schodů, diagonál a trojúhelníků. První dojem, že se jedná o zachycení chaotického živlu, se zhroutí. Je to ještě příroda, nebo konstruktivistický náhrobek odkazující symbolicky někam přece jen nad sebe, do míst, kde světlo kdesi nad obrazem protrhává zářivě modrou arktickou clonu? Ledové moře dobře reprezentuje Friedrichovo malířské krédo: „Obraz se nám musí okamžitě ukázat jako obraz, jako dílo člověka, nesmí chtít předstírat, že je přírodou.“
Čtěte také
Ledové moře, obraz, který přiznává, že je obrazem, přesto bravurně zhmotňuje pocit nicotnosti a beznaděje jednotlivce tváří v tvář prasilám přírody. Žádná její majestátnost, vznešenost, natož stopy Boží, ale čistá hrůza, horor z chladného vesmíru. Nebo přece jen jde o obraz, který očividnou kritikou „věrných zobrazení přírody“ odkazuje k věcem, které se zobrazit nedají? Jedná se snad dokonce o alegorickou, „postně“ teologickou kritiku lidské pýchy, snahy zmocnit se světa včetně jeho nejvnitřnějšího tajemství? Friedrichovská nejednoznačnost obsahová i symbolická vyvolává stav, kdy jako diváci těkavě uvízneme někde mezi dokonale naznačenou realitou a přiznanou fikcí, fascinací a odcizením, úžasem a pochybností.
Tak se ale na obraz díváme my dnes. V Praze roku 1824 Ledové moře bohužel svého kupce u žádného z českých přátel umění nenašlo. Znovu ho zatloukli do bedny a poslali zpět do Drážďan. Caspar David Friedrich si v té samé době začal čím dál jasněji uvědomovat, že se se svou dobou rozchází. Poznamenal si ale s jistou smířlivostí a nadějí: „Stáhnu se do své kukly, ať čas rozhodne, co se z toho vyklube, zda pestrý motýl, nebo červ.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
