Norbert Schmidt: Berlín

17. červen 2024

Odpočíváme v parku Jamese Simona u Sprévy, kolem nás skupinky studentů, milenců nebo úředníků, kteří se tu zastavili jen tak na cestě z práce. Všichni něco popíjíme: studenou bionádu, rádler nebo pivo.

V nohách mám Kreuzberg, Ostrov muzeí, Reichstag, Topografii teroru, knihkupectví Dussmann, hřbitov Dorotina města s hroby Hegela, Fichteho a Schinkela, vznášejícího se Miese, Friedricha a Friedricha a zase Friedricha. V hlavě míhání, těkání, překotné vrstvení obrazů. Vše pospojované ocelovou sítí S-Bahnu.

Čtěte také

Je to už náš třetí večer v tomto městě a Bernard mi říká, že tak velké kontrasty všeho možného absolutně nečekal. Intenzita této civilizační exploze je neskutečná, chaos koordinovaný, mix lidí z celého světa kupodivu přívětivý, radostný – takhle si doteď představoval jen New York.

Sedíme uprostřed jarního Berlína. Chvíli – pravda, malou chvíli – tu v předminulém století o sobě místní prohlašovali, že staví nové Athény. Z této doby tu zbyla antikizující kolonáda a Stará národní galerie plná návštěvníků, na kterou se teď přes řeku díváme. Otevřeno mají až pozdě do noci, přesto je výstava Caspara Davida Friedricha na týdny dopředu vyprodaná. Romantika všeho druhu je i kolem – okna svatostánku umění září do noci jak lucerny a hned vedle po pavoučím mostě co tři minuty projíždějí železniční soupravy. Parkem se nese hudba. Shodneme se, že ten pouliční zpěvák dává Beatles, U2 nebo Zaz úplně skvěle.

Čtěte také

Má osobní nejsilnější vzpomínka na Berlín pochází z devadesátek: červený infobox u Potsdamer Platzu, les žlutých jeřábů, díry do země jak krátery sopek, přesně zkoordinované nekonečné kolony náklaďáků a domíchávačů s betonem: největší staveniště na světě. Nemohl jsem se tenkrát od té síly dokonalé organizace, až jakéhosi organického stavebního hemžení odtrhnout. V uších mi k tomu jako uzemňující kontrapunkt dodnes znějí verše berlínské kapely Hroutící se novostavby: „Všechno jsou to jen budoucí ruiny, materiál pro další vrstvy.“

*

Na letošní cestě mi jako průvodce slouží kniha Karla Schefflera Berlin – Ein Stadtschicksal / Berlín – jeden městský osud. Napsal ji v roce 1910 uprostřed toho nejdivočejšího průmyslového, obchodního a populačního výbuchu. Na počátku 19. století mělo město jen 150 tisíc obyvatel. Při sjednocení Německa v roce 1871, kdy se Berlín stal centrem Říše, jich bylo už přes 800 tisíc.

Čtěte také

A pak už to jen letělo. Milion se dosáhl už v roce 1877, milion a půl o deset let později (1888), o dalších patnáct let nato (1904/1905) už město překračuje hranici dvou milionů. V roce 1925 se tento počet rovnou zdvojnásobil na miliony čtyři. Slavný spisovatel Mark Twain si na své první cestě Evropou v roce 1891 v Berlíně poznamenal: „Nejnovější město, které jsem kdy viděl.“ A to píše Američan, který sem právě dorazil z New Yorku! Scheffler ale Berlín nechválí, naopak, jeho kniha je jednou velkou chápající, přesto nemilosrdnou kritikou, až jakýmsi stupňujícím se spíláním, díky němuž se nakonec přece jen prořeže k jeho DNA.

Podle Schefflera vznikl Berlín z nouze: Není to žádné přirozené historické centrum země. Je to město kolonistů založené na periférii, na hranici, přiznejme si: na dobytém slovanském území. Německé dějiny a kultura se až do 19. století formovaly jinde. Berlín vyrostl daleko na nekonečných písečných pláních mezi keři a lesy jako východní obchodní překladiště.

Čtěte také

Berlín je městem handlířů, dobrodruhů, vyděděnců, svobodomyslných náboženských uprchlíků – městem, kde se odjakživa bojovalo o holou existenci, městem tvrdosti, realismu a materialismu – rodinné vazby jsou zde odjakživa atomizované. Žili tu vedle sebe Prusové, Meklenburčané, Durynkové, Sasové, Švábové, Bavoři, Pomořané a do toho ještě přišli Francouzi, Poláci, Srbové, Češi, Rusové nebo v neposlední řadě Židé.

Berlín, to jsou svého času také jedna velká kasárna. Berlín je městem vojáků, věčných epigonů, autodidaktů, polovzdělanců, eklektiků všeho druhu – městem heterogenity od počátku, městem až nesnesitelné polovičatosti. Berlín je věčně provinční, plný chyb, schematičnosti a monstrózní uniformity. Neustále se mu nedostává času. Konzervativismus tradice a klidného promyšleného vývoje tu jednoduše nikdy neměl z čeho vyrůstat. Berlín nepoznal svobodnou šlechtu, ale jen poslušné pruské důstojníky, úředníky a učitele. Kvantita tu nakonec vždy vítězila nad kvalitou. Berlín proto podle Schefflera „nemá formu, není to produkt nějakého vrstevnatého městského sebevědomí, ale trhu se stavebními materiály“. Berlín je zkrátka „hlavním městem moderní nekulturnosti a ošklivosti“.

Čtěte také

Ale… Ale právě proto je zároveň městem nového liberálního životního stylu, předvojem „globální kultury industrialismu – amerikanismu“, který vítězí všude v Německu, Evropě a ve světě. To dobré se tu tříbí v nemilosrdných střetech a nesentimentální kritice, zdejší zvládnutí mnohosti má v sobě něco přece jen až grandiózního. Berlín je „obětištěm všech národních kulturních hodnot, aby místo nich nastoupily hodnoty mezinárodní civilizace“. Podle Schefflera právě tady „stojí dějiny zase na prahu nového věku“.

*

Čtu o Berlíně roku 1910 a myslím na ten současný, a teprve tady u Sprévy začínám paradoxně do hloubky chápat Kolín nad Rýnem, Drážďany nebo Prahu. Města jsou živé organismy, každé je jedinečné. Ale jen Berlín, jak píše Karl Scheffler, „je odsouzený k tomuto: neustále se stávat a nikdy nebýt.“

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio