Norbert Schmidt: Vila u jezera

Po prohlídce jsme s Bernardem prošli mlčky dolů zahradou a sedli si na lavičku u jezera. Přestalo pršet a mraky se rozptýlily. A my v příjemném stínu dubů, kaštanů a borovic pozorovali sluncem ozářený daleký protější břeh s pláží a funkcionalistickými budovami.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Kosegarten

V prudérním Prusku se tam v roce 1907 poprvé povolilo veřejné koupání. Před otevřením pláže se tu lidé samozřejmě také už koupali, ale berlínskou bohému v plavkách při tom čas od času naháněli po okolních lesích četníci. Ohrožovalo to prý dobré mravy.

Nedaleko před námi se pohupují lekníny, které obeplouvá rodinka labutí. Trochu dál se po vodě pomalu nesou plachetnice. Z levé strany sousedí se zdejší velkorysou zahradou elitní jacht-klub, z pravé strany se k ní přimyká oblíbená vyhlídková terasa se sochou lva připomínající vítězství Pruska nad Dány. U ní, hned za vysokým plotem vily, se krčí stylový stánek s pivem a bratwursty. Je tam plno. Zkrátka taková typická berlínská letní idyla, chtělo by se dodat.  

Jenže: To jezero se jmenuje Wannsee a v té vile jsme si právě ve zkratce připomněli dějiny holocaustu.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Belveder

Generál policie, šéf tajných služeb, Říšský protektor Čech a Moravy a údajný Hitlerův korunní princ v jedné osobě Reinhard Heydrich sem do letoviska pro členy Waffen-SS, které tu dva roky předtím nechal zřídit, pozval patnáct předních pohlavárů Třetí říše. „Pracovní setkání s následující snídaní“ se konalo 20. ledna 1942. Téma jednání: Konečné řešení židovské otázky – koordinace a zefektivnění úkolu „legálně vyčistit“ nejen „německý životní prostor“, ale také celou Evropu. Protokol, který jsme si před chvílí přečetli, sepsal Adolf Eichmann.

Expozice tematizuje i druhý život tohoto místa, včetně poválečného vytěsňování, popírání a překrucování dějin. Dočetl jsem se, že už v šedesátých letech zde chtěl příslušník židovského odboje a přeživší z Auschwitz Joseph Wulf založit dokumentační středisko nacistického vraždění. Berlínský senát byl ale celé desetiletí proti, až nakonec v roce 1974 spáchal Wulf sebevraždu. Teprve po sjednocení Německa, přesně půl století po konferenci, se podařilo jeho záměr naplnit a zřídit ve vile muzeum. Dnes nese jméno Josepha Wulfa zdejší rozsáhlá knihovna.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Treppenwitz

Vila u Wannsee je jedno z nejsilnějších míst paměti, které jsem navštívil. Ale čím to je? Přemýšlím a koukám se do leknínů. Mimo expozici neuvidíte žádnou hrůzu. Chvíli si o tom s Bernardem, který druhou světovou válku právě probíral ve škole, povídáme. Není to místo činu v pravém slova smyslu. Nikomu se zde nic nestalo. Žádné popraviště, mučírna nebo masový hrob. Není tu navíc snad ani jeden autentický artefakt. Žádné naleštěné esesácké holínky. Ani stůl, u kterého nacisté seděli, se nedochoval. Jen budova, zahrada a ten výhled na jezero jsou pořád stejné.

Ale právě kontrast nádherné krajiny, tohoto působivého jeviště romantického útěku z města, do kterého jsou citlivě vsazeny půvabné vily jako svědci té nejvybranější předválečné kultury Západu, a vědomí, čeho to místo bylo svědkem, nechává možná nahlédnout do nacistického šílenství o to jasněji. Idyla se hroutí, trhlina v realitě se zvětšuje, perspektiva běžného pohledu se mění. I ty největší děsy totiž začaly nenápadně. Postupně. Tiše. Žádný hlasitý vpád temných ošklivých skřetů z Mordoru. Nejdříve jen šustění v hlavách, pak šuškání o „našich odvěkých nepřátelích“ při rozhovorech na pavlačích. Demagogické výkřiky v pivnicích a následně i na ulicích. Slunce u toho ale stále krásně svítilo. Jako dneska.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Neztratit směr

Na protější volnomyšlenkářské pláži se jednoho dne roku 1935 objevil černý nápis na bílém podkladě: „Židům je vstup na koupaliště zakázán.“ Většina stálých návštěvníků si toho nevšímala. Vždyť příští rok se kousek odsud bude konat olympiáda a přijede sem celý svět. Nic hrozného se přece nemůže stát. Zprvu se o „velkém stěhování“ jen mluvilo, ale pak – o pět let později – najednou začaly odjíždět vlaky z nedalekého nádraží Grunewald na východ.

Musíme vyrazit. Ještě jednou zvedám oči.

Přede mnou se rozprostírá krásné jezero, jehož pravý ani levý konec nedohlédnu.