Norbert Schmidt: Treppenwitz

Vydávám se po starých schodech dolů. Přidržuju se litinového zábradlí s příjemným dřevěným madlem. Chtělo by to ale trochu péče, bleskne mi hlavou, minimálně obrousit od krusty nadbytečných nátěrů a naolejovat.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Neztratit směr

Má katolicismus autoritářství v genech? Výlety do církevní historie třicátých let minulého století, které teď po večerech podnikám, jsou pro mě čím dál tím děsivější. Mnozí čeští katoličtí kněží a intelektuálové té doby, jako třeba spisovatel Jaroslav Durych, natolik kritizovali mladou republiku, až nepokrytě hledali alternativy k demokratickému zřízení. S pomocí pojmů jako gotická nebo hierarchická demokracie vzhlíželi nejen k romantizované minulosti, ale i k autoritativnímu stavovskému státu. Bůh, vlast a rodina! Jejich sympatie mířily dokonce k diktátorům, jako byl španělský Franco nebo portugalský Salazar.

Prominentní lidovecký novinář Jan Scheinost sympatizoval přímo s fašismem, aby zakrátko psal rovnou pro nacisty. Kněz, spisovatel a básník Jakub Deml, ano ten, který tak jemně a krásně dokázal oslovovat květiny na louce, byl současně i nenávistným antisemitou. Svatováclavská tradice jednoho vévody a jednotného národa se stala státní ideologií druhé republiky a pak i protektorátním kolaborantským mámidlem. Kadidlo u toho nesmělo chybět.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Procházka

Sestupuju po kamenných schodech našeho domu, které jsou pořád skvěle intaktní, jen podestu z teraca bylo nutné v místě došlápnutí už několikrát opravovat. Otáčím se, letmo se podívám oknem ven do dvora a opět rychle zamířím po schodišti dolů. A dál pokračuju v ranní úvaze.

Pohled k sousedům je v té době totiž ještě hrozivější. V Německu celá řada mužů církve naivně vítá nacisty jako záruku řádu a společenské stability po turbulencích Výmarské republiky a hospodářské krize. A také – častý to refrén i jinde – jako údajně jedinou hráz proti sovětskému bolševismu. Po nástupu nového kancléře hajluje i tak moudrý muž jako Ildefons Herwegen, opat kláštera v Maria Laach, průkopník tolik potřebné liturgické reformy. Konkordát hitlerovského Německa s Vatikánem legitimizuje nový totalitní režim na mezinárodní úrovni. Vystřízlivění přichází sice poměrně záhy, ale v tu chvíli je už pozdě. V Rakousku nejenže v té době budují autoritativní katolický stavovský stát, ale kardinál Theodor Innitzer po anšlusu ve Vídni dokonce radostně vítá Adolfa Hitlera.

Čtěte také

Norbert Schmidt: AP atelier

O kus dál v novém Slovenském štátu Jozef Tiso, katolický kněz a prezident v jedné osobě, slouží každé ráno mši svatou, pravidelně se modlí breviář, a přesto je za jeho vůdcovství ze Slovenska deportováno na sedmdesát tisíc Židů do Auschwitz.

Vcházím do průjezdu, jehož podlahu tvoří krásné dubové špalíky. Vždy na těch několika metrech rovné příjemné cesty pod vysokým zaklenutým stropem zpomalím, nadechnu se a zvednu hlavu.

Co s tím vším? Přebíjet tato historická fakta jen argumenty, že tu byly i celé zástupy spravedlivých a mučedníků, mluvit o tom, že papežové přece zasáhli do dění poměrně záhy antitotalitními encyklikami a zcela konkrétní pomocí pronásledovaným, nestačí.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Kam se dívá Sixtinská madona?

Podobně jako je připomínání holocaustu neoddělitelné od současné německé státní identity – v Říšském sněmu dnes visí vedle vlajky i obrazy Gerharda Richtera odkazující na to, co se stalo v Birkenau –, podobně jako je nutné nezapomínat na fakt, že se v Československé republice po vyhlášení míru v roce 1945 uskutečnil Brněnský pochod smrti nebo masakr Němců v Postoloprtech, je asi nejlepší cestou současně onen dlouhý nahnědlý stín plížící se chrámovými prostory znovu a znovu také nasvěcovat. Pravdivá kultura paměti je ta nejlepší prevence, která otevírá budoucnost.

Když procházím kolem popelnic, vytrhuje mě z těchto skicovitých myšlenek nepříjemný smrad. Otevírám dveře do ulice a nadechuju se čerstvého ranního vzduchu. Chce to stále větrat!