Norbert Schmidt: Procházka
Co chvíli se dívám z okna hostinského pokoje v Kalištích na černé obrysy stromů a chalup. Tady někde, kde právě sedím, se narodil skladatel Gustav Mahler. Ale nijak mi to nepomáhá… Před pár hodinami jsem absolvoval zvukovou procházku a teď si lámu hlavu, jak tu zkušenost zachytit do slov. O čem to vlastně celé bylo?
Svou bezradnost si zapisuji a pod vlivem dnešního odpoledne začínám naslouchat tužce a jejímu váhavému pohybu po papíře notesu.
Čtěte také
Vyšli jsme od kapličky v Meziklasí. Cesta vedla hlubokým úvozem do kopce k Melechovu. Jak se zářez do hory prohluboval, stoupala hlasitost praskajících suchých větví a listů, tření šatů i vlastního dechu.
Pravidlo soundscape expedice přikazuje nepovídat si, ale naslouchat zvukům blízkým i vzdáleným, a všímat si jejich vztahů. Přírodní nebo urbánní krajinu totiž prostupuje krajina zvuková, kterou často vůbec nevnímáme.
Úvoz nás dovedl na svažitou louku pod les. Před námi se otevřel výhled na mírně zvlněnou křivku vysočinských pahorků na protější straně údolí. Na horizontu všemu vévodil hrad Lipnice se slepencem domů a domků, které se během staletí přimkly k jeho úpatí. Odněkud z vesnice, kterou jsme nechali za sebou, zazněla cirkulárka, po malé klikaté cestě se k ní zprava přidalo rychle se pohybující auto. Topografické propady se promítaly do kolísající křivky bručení motoru. První ucelený obraz. Pro mě stále víc vizuální než zvukový.
Čtěte také
Pak jsme proklouzli potemnělým jazykem lesa, klesali po prudkém svahu mezi smrky, plížili se podél táhlých křovinatých pásů, minuli starý, loňským vichrem rozlomený dub a dorazili na další vyhlídkové místo. K hvízdání větru, hmyzu a ptáků se najednou přidalo táhlé bučení tuby. Po chvíli prořízlo vzduch ještě přerušované pískání klarinetu a zezadu vše podemílal jakýsi elektronický šum. Hudebníci nás nakonec obestoupili.
Před námi druhý podmanivý obraz: uprostřed statek, dlouhá zeď bez oken zaražená do pastviny, za nižší budovou rybník s vysokou hrází a za ním ohrada s kravami, které se rozbíhají z jedné strany na druhou podle hlasu dalšího nástroje: saxofonu. Výjev půlí černý pilovitý oblouk lesa. Nad ním prorážejí oblohu plnou mraků sluneční paprsky.
Tak tohle Honza, který si celou akci vymyslel, už trochu přehnal! Naštěstí ono přerývavé poskakování tónů od lesa k rybníku, od statku k polní cestě a dál až k Lipnici přece jen situaci zachránilo. Malebný obraz se do kýče nezhroutil a my vyrazili dál.
Čtěte také
Konečně se za kukuřičnými klasy objevila věž svatomarkétského kostela – cíle naší cesty. Stojí tu sám mezi poli k hoře připoutaný jen na volno černým lanem úzké silnice. Jako spadlý papírový drak? Jako zapomenutý hlídací pes? Kostel pluje krajinou. Je to stará, zatím nesešrotovaná loď pohupující se daleko od obydleného břehu, ztracený špýchar plný podivných příběhů a vzpomínek.
Na molu před chrámem si už hudebníci pohrávali s tóny bez pauz a tichých meziprostorů. Bzučení hmyzu a hlasy ptáků zahnali za neviditelný letnýř. Violoncellista se usadil mezi unavenými poutníky u autobusové zastávky. Tuba se vznášela jak velká nota nad linkou z asfaltu. Občas ji v tom jejím rozmachu zesílilo projíždějící auto. Hráč na pozoun se opíral o hřbitovní kameny a pozoroval u toho rychle letící mraky. Kontrabasista se schoval pod věž. Houslista s klarinetistou se procházeli kolem křížku. „Zvenčí“, od hory se prosadil jen vítr a přidal hlasitou improvizaci na plachtovinu zakrývající stánek s perníkovými srdci, který tu zbyl po dopolední pouti.
Čtěte také
Pak nás ten šik krysařů z HAMU vlákal do nitra kostela. A tam v presbytáři nás čekaly japonské koto a francouzská viola da gamba. Všude kolem nástěnné malby podobně surrealisticky přeskakující z jedné země do druhé: napravo deset tisíc mučedníků napíchnutých na ostny trnovce pod Araratem, za nimi Markéta Antiochijská a její kat s napřaženým mečem, vlevo na malachitovém podkladu sada Kristových zbraní z pašijového příběhu… Zvuky, fresky a prostor se stavily do jednoho závěrečného obrazu. Až nakonec lesy a louky, hrad i horu, vesnice i silnice, hudební i mučicí nástroje, zvířata a lidi pohltilo dunění zvonu.
Vzpomínám na mladého Goetha, jak chválil drážďanské staré mistry, kteří ho naučili nově vnímat krajinu. To přirovnání mi hned přijde trochu legrační, ale přesto: Procházky od jedné zvukové sochy ke druhé, zdá se, nebystří jen sluch.
Nahrávka, hudební a zvukové aranžmá: Jan Trojan
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
