Norbert Schmidt: Bratr Aleš

7. červen 2022

Tisknu Alešovi ruku a, jak ho míjím, všimnu si, že na nočním stolku leží cigarety a zapalovač. Ještě se na něj obrátím, že si příští týden, až za ním zase dorazím, spolu jednu dáme. Aleš na to: „Tak jo.“ Smějeme se. Večer doma hledám starou cestopisnou črtu, která popisuje naši výpravu do starobylého uherského benediktinského kláštera Pannonhalma. Přemýšlím, že ji Alešovi po letech přečtu.

Konečně příslušné číslo revue Salve vytahuji z knihovny. Můj pohled se zastaví u místa, kde popisuju, jak jsme společně vstoupili do klášterního bludiště, do slepence škol, knihoven a paláců.

Čtěte také

Živě ten obraz vidím: „Samé chodby, zakřivení, klenby, niky, schodiště, vyrovnávací rampy a nečekané zatáčky. A nekonečné řady dveří… Jedny byly otevřené a valila se z nich oblaka tabákového dýmu. Jak jsme je míjeli, zahlédl jsem uvnitř mnicha s dýmkou, schouleného nad kupou knih. Povzdechl jsem směrem k Alešovi: Tak takovou teologickou knihovnu bych taky chtěl mít. Aleš na to ale suše odpověděl: Kdeže teologie, to vše Aladár atya už zná, teď se z něho stává znalec katolického literárního žánru par excellence. Čte už jen Písmo a příběhy o otci Brownovi, Miss Marplové nebo Sherlocku Holmesovi.“

Zavírám starý časopis a napadá mě: To je vlastně celý Aleš. Dokáže plynule přejít od problematiky jurisdikce středověkých abatyší, nástrah překládání latinských děl Řehoře Velikého k zakládání klášterního minipivovaru nebo novinkám z jeho rodných Strakonic, kam jsme oba chodili na gymnázium. Vždy s tak trochu potutelným úsměvem, zahalený do cigaretového dýmu. Vybavují se mi jeho další trefné postřehy, vlídné vtipy a především radostný přístup ke všemu kolem.

Čtěte také

Následující den, ve středu dopoledne, mi v mailu přistane zpráva břevnovského opata, že bratr Aleš v devět hodin ráno zemřel. Věděl jsem, že bojuje svůj poslední boj s těžkou nemocí, ale že bude konec tak rychlý, jsem nečekal. Zápasím v sobě s rozmáhající se prázdnotou... Začínám si psát těchto pár řádků, abych pozastavil čas. Alespoň něco proti té marnosti udělal.

Týden nato se na Břevnově s Alešem loučíme. Kostel je plný. Staré texty slouží jako pevné zábradlí, umožňují formulovat to, pro co se nám v danou chvíli nedostává příhodných slov. Je svátek sv. Bedy Ctihodného a opat se opírá o příslušný úryvek z breviáře, jako by se vztahoval i k zemřelému spolubratrovi: „Když nadešlo úterý (…), počal silněji churavět. Trpěl krátkým dechem a na nohou se ukázal mírný otok. Přesto celý den vyučoval a vesele diktoval. Občas mezi jiným řekl: Učte se rychle, nevím, jak dlouho ještě budu živ.“ Ve středu pak pravil: „Je čas, abych se vrátil k tomu, který mě učinil, který mě utvořil z ničeho, když jsem ještě nebyl. Dlouho jsem žil a dobře se slitovný Stvořitel staral o můj život. (…) Mám touhu zemřít a být s Kristem.“ Tolik zpráva o smrti svatého Bedy z roku 735.

Čtěte také

Když jsme se vrátili z břevnovského hřbitova dolů do kláštera, přestalo pršet a mezi mraky se začaly prodírat provazce slunečních paprsků. Teprve nad gulášem a pivem jsme se s přáteli odvážili zachytit do vlastních slov, co pro nás Aleš znamenal. Skládali jsme pestrou mozaiku. Aleš se nikam necpal, nehrál si na světce nebo někoho výjimečného. Věděl o světě a lidech své. Řidičák nevlastnil, na kněze se vysvětit přes četná naléhání nenechal. Vedl klášterní ekonomiku, vládl kuchyni, nakupoval a vařil a mezi tím překládal své oblíbené starověké a středověké autory. Benediktinskou stabilitas, mnišské uzemnění, kombinoval s širokým evropským rozhledem a znalostí několika jazyků včetně maďarštiny. Klidná vyrovnanost a tichá radost, uvědomuju si zpětně, z něho vyzařovaly i minulé úterý, když jsem s ním naposledy mluvil a on mi mimo jiné ukazoval novou moštovačku, kterou pro klášter právě pořídil. 

Vyrážím ven, potřebuju se nadechnout. Hledám bratra Michala, aby si se mnou dal onu cigaretu, kterou jsme si s Alešem na tento týden slíbili. Tahle věc přece nemůže jen tak zůstat viset ve vzduchu, říkám si. Žádné cigarety ale nemám, proto pátrám nejdříve po nich. Venku hned za dveřmi narazím na bratra Vojtěcha, který se o nemocného měsíce trpělivě staral.

Čtěte také

Když mu ve zkratce vysvětlím, o co mi jde, tak mi dva kousky okamžitě podává: „Ta krabička je Alešova.“ S Michalem je pak zdoláváme před sýpkou přestavěnou na šenk, který jako mnoho dalšího tady kolem zprovoznil právě Aleš.

Nějaký hlubší smysl v tom celém, co se stalo, ani v následujících dnech nenacházím. Znovu a znovu se proto jako záchranného lana chytám dalších starých slov. Tentokráte pocházejí od francouzského básníka Paula Claudela a – jak říkal opat Prokop při kázání – naznačují Alešův způsob vyrovnávání se se skutečností:

Smrt není nic, jen jsem přešel do vedlejší místnosti.
Já jsem já. Vy jste vy.
Čím jsem pro vás byl, jsem i nadále.
Oslovujte mě, jak jste mě vždy oslovovali.
Mluvte se mnou, jako jste to vždy dělali.
Nepoužívejte jiný tón.
Netvařte se slavnostně ani smutně.
Dále se smějte tomu, co nás společně rozesmávalo.
Modlete se, usmívejte se, myslete na mne, modlete se za mne.
Nechť se mé jméno vyslovuje doma jako před tím.
Bez jakéhokoliv důrazu, bez sebemenšího stínu.
Život není jiný, než býval. Nit není přestřižena.
Proč bych vám měl sejít z mysli?
Jen proto, že jsem vám sešel z očí?
Nejsem daleko, jen na protější straně cesty.

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.