Norbert Schmidt: Staré skici
Obsah čtyř tenkých tubusů, které přede mě položila archivářka, je přesně osmdesát let starý. Pochází z první poloviny roku 1942. Porýsované pauzákové role, vybledlé světlotiskové kopie, útržky tužkou vyvedených skic. Tiše šustí, jak je rozbaluji. Kladou odpor. Pořád se totiž rolují zpět, jako by nechtěly vydat svůj obsah. Mám strach, abych je ještě víc nepolámal, tak jsou křehké.
Zjišťuji, že ve složce archivních materiálů kostela sv. Kateřiny ve slovenské Handlové, o který se zajímám, chybí většina finálních plánů, jež znám z Bratislavy. Vstřícná, milá paní archivářka mi ještě po chvíli nese čtyři fotografie, které v pozůstalosti architekta Rudolfa Schwarze našla. V archivu jsou prý v dokumentech právě z téhle doby velké díry. „To víte, válečná léta v nacistickém Německu...“
Pozorně si prohlížím nezpochybnitelný fotografický doklad toho, že radikální modernistická přestavba starého gotického kostela opravdu pár měsíců existovala. Na Slovensku už z ní ale nezůstal kámen na kameni, ani otisk v trávníku, ani sebemenší terénní hrana. Jen jeden jediný Schwarzův pilíř schovaný v sakristii asi „přežil“. Na výškové fotografii kostela objevuji hned u farní budovy dvě malé postavičky v oblecích a s klobouky na hlavě. Rozmlouvají nad velkým rozloženým plánem. Je to architekt Schwarz a vedle zadavatel, místní farář?
Čtěte také
Venku prší, kapky bubnují do skel oken studovny archivu. Včera jsem tady v Kolíně nad Rýnem navštívil památník, který zřídili v bývalé městské centrále gestapa. Slezl jsem i do úzkého sklepa, který sloužil jako vězení. A pak prošel zkratkou na malý dvorek, kde se popravovalo... Jak luštím data na výkresech – 4. února, 27. února, 20. dubna, 27. června 1942 –, tak se mi ty děsivé obrazy ze včerejší prohlídky vracejí.
Sahám po telefonu a zkouším si nalezené časové údaje dát alespoň nahrubo do širších válečných souvislostí. V těch měsících se na Východě znovu rozjíždí nacistická ofenziva. Na Ukrajině v bitvě u Charkova je v květnu Němci zajato na čtvrt milionu ruských vojáků. V únoru 1942 se ohrazuje první rozšíření koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Přímo dovnitř areálu nově vedou koleje, staví se rozřazovací rampa. V březnu 1942 se sem přemisťují sovětští zajatci a přijíždí první přímý transport Židů z Francie. V létě se schvaluje druhý plán na rozšíření tábora, který už počítá s dvěma krematorii na konci vlečky. Nacisté útočí v květnu na Krym a v srpnu zamíří ke Stalingradu.
Čtěte také
Nemyslím si, že by architekt Schwarz, jehož staré skici tady přede mnou leží, nějak s režimem kolaboroval. Na to byl moc inteligentní a zcela jinak ideově vyhraněný. Náckové ho jako mladého ředitele uměleckoprůmyslové školy v Cáchách poslali do penze hned v roce 1934, protože ho považovali za jasného ideologického nepřítele. Bylo mu tehdy třicet pět let.
Ale kompromisům se jistě v třetí říši nedalo vyhnout, podobně jako u nás za komunistů, pokud chtěl architekt alespoň něco málo postavit. Každopádně obnovu za války vybombardovaného města, ve kterém právě zkoumám pár střepů zapomenuté minulosti, vedl od roku 1946 právě Rudolf Schwarz. A to i proto, že se těšil pověsti architekta, který si s hitlerovským totalitním režimem nezadal.
Čtěte také
Prohlížím si pozorně několik situací, které zachycují polohu kostela v malém městě na Slovensku. Je mi při tom čím dál jasnější, že mi ten tragický příběh, který za tím vším leží, uniká. Vidím jen jeho velmi hrubé obrysy. A stíny. Ty jsou přitom stále hrozivější. Až si říkám, zda jsem to neměl nechat celé spát. Farář německé menšiny, který slavného architekta pozval k tak daleké cestě, byl totiž poslancem kolaborantského Slovenského štátu. A ten právě v březnu 1942 začal své Židy posílat do plynových komor.
Co všechno z toho, co jsem právě v rychlosti našel v historických přehledech, Schwarz věděl? Dochází mi, že v roce 1942 byl stejně starý, jako jsem teď já. Co si myslel o svém podivném investorovi? Jaké dojmy si ze Slovenska přivezl? Co tam všechno zažil? A co viděl při dlouhé cestě napříč říší? Nedochoval se ani náznak nějaké zprávy nebo svědectví. Mám jen tyhle tenké tužkou a černou tuší kreslené čáry na několika polámaných papírech.
Čtěte také
Zkouším si představit, o čem Schwarz přemýšlel, když si na kraj výkresu načrtl první malou hmotovou perspektivu budoucí stavby. To hlavní, co z těch všech fragmentů nyní dokážu s jistotou vyčíst, je, že si jejich autor především lámal hlavu, jak dovnitř přestavovaného starého kostela správně pustit světlo.
Když se z archivu večer vracím domů, stále prší. V půlce cesty se proto před provazci deště na chvíli schovávám do už potemnělé katedrály. Sedám si do lavice hned u vchodu naproti slavné vitraji od Gerharda Richtera. Ten starý karpatsko-slovensko-německý příběh je zatím rozsypaný do nepropojených útržků podobně jak ty tisíce barevných čtverečků vysoko nade mnou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
