Norbert Schmidt: Brány

14. únor 2022

Walter Benjamin, jeden z největších tuláků po metropolích předválečné Evropy, si zaznamenal tento postřeh: „Pokud bychom obrazy měst, které máme, chtěli rozdělit podle místa narození jejich autorů do dvou skupin, jistě by se ukázalo, že ty zachycené domácími budou ve velké menšině. Dostat se jako domácí k obrazu města vyžaduje jiné, hlubší motivy. Motivy někoho, kdo cestuje do minulosti namísto do dálky.“

Ale jak ve městě zamířit do minulosti? Každá cesta k ucelenější představě vede skrze sbírání a třídění historických fragmentů. Rád si proto prohlížím staré fotografie, kresby a žánrové malby a u toho popouštím uzdu představivosti. Žádné meze jí při tom nakukování za namalovaný roh nekladu, už J. R. R. Tolkien přece zdůrazňoval, že fantazie je jedním ze základních nástrojů poznání.

Čtěte také

Další bránu do obrazu města nabízejí romány. Jiráskova Filosofská historie se například stala prvním kompasem architekta Josefa Pleskota při jeho realizacích v Litomyšli. Někdy je ale literárně-historická aura tak silná, že spíš zakrývá, než odhaluje. A tak tu máme třeba Výmar Goetha a Schillera, kde i ten slavný Bauhaus bude jaksi napořád stát ve stínu jejich chladného sousoší.

Rád také porovnávám staré mapy, dovedou nás v jistém smyslu o hodně dál než nejstarší fotografie a obrazy. Bystří jinou perspektivu než literární črty. A zapojují ještě subtilnější senzory fantazie při rozvažování nad skrumáží všech těch nahodilých nutností. Na počítači si při tom podkládám poloprůhlednou aktuální mapu dalšími a dalšími foliemi s historickými exempláři. Čím jich je více, tím je obraz hlubší. Zvědavě pak pozoruji, co o zkoumaném místu říká Müllerova mapa z roku 1717, co přibylo na I., II. nebo III. vojenském mapování z let 1764, 1852 a 1885. A k jakým změnám dochází po rozpadu Rakouska-Uherska. Neopominutelná je také topografická rozvaha: Jaký je vztah místa k řece? A ke kopcům okolo? Dopadnou do dvora nebo místnosti vůbec paprsky slunce?

Čtěte také

Nakonec si přes sebe vždy zapnu všechny mapy a snažím se tu krásnou rozostřenou grafiku, která se na monitoru objeví, přečíst naráz. Jde ale o čtení trochu jiného druhu. Město se u toho jeví jako veliký, starý, několikrát přeškrábaný, znovu vyhlazený a přepsaný pergamen. Je to mnohdy až tak fascinující palimpsest, že si musíte dávat pozor, abyste navždy nezabloudili v jeho temných násobících se prasklinách.

Někdy se propadnete do minulosti i přímo na ulici, náměstí či v parku. Realita je mnohdy natolik osobitá, že konkrétní setkání vše dosud poznané přebije. To se mi například stalo minulou neděli.

Zatoulal jsem se na pražský Nový židovský hřbitov, kolem kterého každý den jezdím do práce, o němž jsem i něco četl a viděl jeho fotografie. Ale nikdy jsem tam zatím nevkročil. Myslel jsem si, že to místo vlastně znám. Jak jsem se mýlil!

Čtěte také

Došel jsem k němu přes Olšany, a tak mě ten kontrast jinakosti hned u brány zaskočil s o to větší silou. Romanticky zasněný olšanský hřbitov vyzařuje až pokojnou melancholickou hřejivost – pokud se vůbec můžeme u hřbitova tohoto slova odvážit. Náhrobky tu jsou většinou tak malé, že se k nim musíte sklánět, nebo naopak tak velké, že k nim vzhlížíte jako k tajuplným hradům. Hrobní desky navíc mnohde pokrývá pestrobarevná sbírka různých květin, svící a dalších drobných podivuhodných předmětů.

Na Novém židovském hřbitově vás každý hrob konfrontuje s neuchopitelným absolutnem. Jen tu a tam prozrazuje na kraj náhrobku položený oblázek, že i sem někdo chodí. Celé té vesmírné zahradě mrtvých dominuje přísnost řazení a vysoká míra abstrakce. Chybí jakékoli zobrazení tváří nebo postav. Nenarazíte tu samozřejmě na jediný kříž. Do velkých kamenných bloků jsou vytesána jen malá písmena a číslice.

Čtěte také

Většina náhrobků velikostně odpovídá stojícímu lidskému tělu. Připomínají obelisky nebo dveře s profilovanými obložkami, které matně zrcadlí mou siluetu. Evokují palácová okna, která ale sdělují, že dál už vstoupit nemůžu. Stojím na prahu nepřekonatelné hranice... Připadám si tu najednou, jako bych vešel do venkovní galerie s tisíci Rothkovými obrazy, jako bych stanul před nespočitatelnou řadou zavřených městských bran, na křižovatce stovek slepých cest, jako bych se díval na nekonečnou sérii zamčených vstupů do Zákona, mezi kterými jen ten jediný šestiboký krystal nad hrobem Franze Kafky trčí k nebi jak vzpříčený klín.

Jen pár kroků od domova jsem se zkrátka najednou ocitl na hřbitově neznámého dalekého města. Tak tady jsem opravdu jen hostem, pomyslel jsem si a vzpomínal i na Benjamina.

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.