Norbert Schmidt: Žula, třapatka a netopýr
Je večer, sedím před domem na zemité terase lehce nad návsí a koukám se kolem. Jako letošní tečku drobných úprav zahrady jsem vysadil přísavník trojcípý, který snad brzy pohltí drátěný plot, abychom viděli jen střechy okolních stavení a trochu víc se skryli před asfaltem silnice a všeho, co se po něm prohání nebo loudá.
Ne že by to nebylo někdy zajímavé, ale… Už se těším, jak budu na přelomu příštího října a listopadu pozorovat jeho velkolepou proměnu před zimou. Zelené listy při ní naberou uhrančivě zlatou, oranžovou, nebo až tmavě růžovou, karmínovou barvu.
Čtěte také
Nejdříve opadají samotné probarvené čepele. Řapíky listů zůstanou, dlouhé dny trčí k nebi jak antény. K zemi se složí až v druhé vlně. Scénu pak ovládnou černé pokroucené šlahouny kmenů, chapadélka plná přísavných terčíků a především trsy tmavě modrých bobulek. Ale to uvidím až za rok…
Největší radost mám z kamenů pod nohama, které jsem před pár týdny zapustil do země do řádků jakési abstraktní koláže. Kameny jsou různě veliké a každý jinak probarvený podle původní polohy geologického přetavení. Pár jsem si jich přivezl z Dolního Města z Vysočiny, ten bílý je z Carrary, velké dlažební kostky pocházejí z Holešovic a Vinohrad, jedna menší z Adriachu, ty největší dlouhé žulové kusy budou asi z nedalekého lomu v Krtech, kam se v létě jezdíme koupat… Zkouším si tu vyskládat mozaiku z úlomků míst, která se mi vryla pod kůži. Jaký kamenný velvyslanec tu ještě chybí?
Jak stěžeň korábu se zelenou, pravda nějakou rzí trochu pocuchanou plachtou se nalevo ode mě vzpíná k nebi prastará hruška. Napravo tančí rozdivočelý šeřík, který by asi potřeboval trochu zkrotit. Každopádně ráno a odpoledne obojí poskytuje příjemný stín.
Čtěte také
Přímo přede mnou ční třímetrový „menhir“, který sem kdysi Kája dovlekl traktorem odněkud z lesa. Je obklopený zlatou bouří třapatky a spolu s divokým šípkem nás kryje před sousedním dvorem. U kovové branky zářivou hradbu štědře doplňuje zlatice. Nízkou kamennou zídku u vstupní pěšiny lemují stříbrné polštáře rožce, rudá růže a trsy fialové levandule, žlutomodrého kosatce a narůžovělých pivoněk. Vedle mě hned u domu se kroutí hrachor a do výšky se vypíná topolovka.
Všechny ty hry tvarů a barev rostlin, archetypální hmoty budov, štíty, střechy, zdi, laťky nebo pletiva plotů a roztodivné skrumáže stožárů a nadzemních drátů, to vše se skládá v obraz, jehož proměnlivé detaily si opakovaně prohlížím a zkoumám. Hotová kompozice neznámého starého mistra! Stejně jako na romantických malbách se přede mnou ve zlatém řezu ještě otevírá úzký průhled mezi závěrem místního kostela a branou Havelcovic statku. Vidím až na horizont černošedých šumavských vrchů. Rozeznávám Bobík. Tam za ním tuším bílé Alpy. A ještě o kousek dál leží v přímé ose okrový Řím, pravzor všeho integrujícího vrstvení.
Čtěte také
Od vedle, ze statku přes ulici, slyším Vendu, jak krotí Cézara. Někdy si sám takhle večer hraje na trubku koledy. Celý rok cvičí na Půlnoční. Po chvíli zahartusí z jiného stavení stará panímáma, hubuje padesátiletého syna nebo psa, nevím přesně… Nějakých deset minut na to všem oznamuje, že už je večeře na stole a žrádlo v misce. Kolem prochází Váša Máša s mladým brigádníkem, kterého mu přidělili na úřadě – asi něco provedl, a tak si to tady odpracovává klidným sekáním a hrabáním. Pro dnešek končí, zdravíme se. Za pár let, až povyroste přísavník, už mě neuvidí.
Z dálky se ozývá hrdlička s rozhodným důrazem na druhé slabice své monotónní ptačí morseovky. Ale nejvíc nahlas švitoří jiřičky, které teď k večeru létají všude nade mnou a co chvíli se cvičně řadí na kabelu mrtvého telefonu, který bych přece jen někdy rád odřízl. Ale kvůli těm jiřičkám a jejich akrobacii teď váhám… Pak vše najednou utichne a oblohou se rychle a nízko začnou míhat netopýři. A po další chvíli se objeví první hvězdy.
Teplé srpnové večery nebo pozdní babí léto tu mám nejraději. Ještě se dá sedět venku a člověk už není tak vyčerpaný z denního vedra. Nová lavice a kamenný koberec se osvědčily. Čím jen zakrýt ty plechové dveře od staré elektroskříně, které mám za zády? Jak tu tak sedím a koukám k Římu, tak je pro teď alespoň nevidím. Nápad, co s tím, snad přinese příští léto.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
