Norbert Schmidt: Ještě jsem neskončil!
Setkal jsem se s ním v neděli večer po mši u Salvátora. Stál tam přede mnou vysoký štíhlý sportovně rostlý muž s velikýma silnýma rukama, na sobě modré džíny a džízku. Bílé pečlivě učesané vlasy rámovaly neustále usměvavou tvář. Kamarád mě poprosil, abych tohohle svérázného františkána, prý kaplana newyorských hasičů, provedl naším barokem.
Pater Mychal, tak se představil, všechno, co jsem řekl, neustále nějak komentoval: „Great! Wondeful!“ A pak najednou: „A tohle není filmová kulisa? To nepostavili lidi z Hollywoodu?“ Na balkoně chrámového průčelí při pohledu na osvětlené Hradčany a Karlův most jsem se, myslím, zeptal zase já: „A z jakého mrakodrapu je ten nejlepší výhled u vás?“ Jaké repliky a vtipy následovaly, si už bohužel nepamatuji. Ale ten silný dojem z toho radostného katolického kovboje nikdy nezapomenu.
***
Před dvaceti lety, 11. září 2001 brzy ráno, jsem seděl v železničním vagónu, který uháněl po východním pobřeží USA. Po letenkách přímo do New Yorku jsem se začal ptát příliš pozdě, takže jsem v Las Vegas sehnal už jen let do Baltimoru.
Čtěte také
Poslední kus cesty do hlavního města světa jsem tedy s přítelkyní překonával ve vlaku. – Pokud to nevíte, Las Vegas je nejlepší místo, odkud vyrazit do amerických národních parků, které leží všude kolem. – V tom, kam zamíříme v New Yorku nejdřív, jsme měli jasno. Hned z Penn Station jsme plánovali vyrazit na vyhlídku z věží Světového obchodního centra, abychom tuhle „bezvadnou katastrofu“, jak město kdysi nadšeně popsal Le Corbusier, na úvod nasáli celou naráz a s potřebným nadhledem.
Najednou, někdy po deváté, vypukl ve vlaku podivný ruch a shon. Všichni někam volali. Vlak začal nepochopitelně zastavovat. Lidé překotně opouštěli soupravu. Jen nesouvisle jsme se dozvídali, že v 8:46 zasáhlo severní věž newyorských Dvojčat unesené letadlo. V 9:03 narazilo druhé letadlo do věže jižní. My stále seděli ve vlaku. Před desátou jsme definitivně zabrzdili ve Filadelfii. Museli jsme spěšně opustit i budovu nádraží. Venku byl chaos. Hlavní třída praskala ve švech. Kolony aut mířily ven z města: troubení, výkřiky, úřední hlášení z amplionů. Policie začala evakuovat centrum. Předpokládalo se, že další z atentátů by mohl směřovat právě sem, do kolébky americké demokracie. Dobře si vybavuji statného černocha, jak stál na střeše auta a hystericky řval: „Apokalypsa je tady!“
Čtěte také
Do New Yorku jsme dorazili druhý den dopoledne, 12. září. Když jsme vystoupili na Penn Station, všude kolem panovalo hrozivé ticho. Před necelým měsícem jsem New Yorkem projížděl, na pár hodin mě ohromil Manhattan svou neskutečnou eruptivní energií nepřehledného překotně pulzujícího organismu a zároveň až geologickou strukturou krystalů neuchopitelného měřítka. Teď bylo všechno jinak. Už z vlaku, který se pomalu sunul přes Newark, jsem zahlédl ohromný sloup kouře, jak stoupá nad Downtownem. Doprovázel nás po celou dobu až do odletu domů. Také z okna našeho pokoje na Far Rockaway jsme ho při pohledu přes Brooklyn měli neustále na očích. Vedle panoramatického okna stála televize, kde jsme v CNN sledovali nepřetržité zpravodajství z místa neštěstí. To, co běželo na obrazovce, bylo vidět i venku.
Byli jsme odsouzeni do role blbých turistů nedobrovolně šmírujících jednu z největších amerických tragédií. Ten provinilý pocit bezmoci a bezradnosti cítím ještě dnes. Teprve postupně se New York zase probouzel. V parcích a na ulicích Manhattanu jsme všude míjeli malé ručně psané cedulky, bílé lístečky poslední naděje se jmény a fotografiemi pohřešovaných a kontaktními údaji těch, kteří je hledají. Postupně pod nimi přibývaly svíčky.
Čtěte také
Pár dní na to jsem v novinách na titulní straně spatřil fotku, která mě hned zaujala: Toho chlapíka přece znám. To je ten kovboj, kterého jsem potkal u Salvátora! Fotka Shannona Stapletona z Reuters zachycuje pětici mužů, kteří na kovové židli nesou mrtvého kaplana newyorských hasičů Mychala Judge. Okamžik po jejím pořízení, v 10:28, se i druhá, severní věž Dvojčat, ze které ho vynášejí, zřítí. Do dějin tento snímek vstoupil jako jedna z ikon 11. září, jako „Americká pieta“.
Mychal Judge přijel na místo neštěstí jako jeden z prvních ještě před devátou hodinou. Ačkoli mohl zůstat se starostou v hlavním koordinačním stanu, zamířil s hasiči a záchranáři okamžitě do lobby severní věže, kde zřídili první centrum pomoci přímo na místě neštěstí. Existují svědectví, videozáznamy a snímky, jak se františkán víc jak hodinu modlí za stále nové a nové oběti, které několik metrů od něho s železnou pravidelností dopadají všude kolem. Pád z vrcholu do smrti prý trval celých devět sekund.
Čtěte také
Hasiči Mychala Judge několikrát žádají, aby odešel, protože se situace razantně zhoršuje a hrozí zřícení budov. On ale rezolutně odpovídá: „Ještě jsem neskončil!“
V 9:59 se jako první sesune jižní věž. Mohutná tlaková vlna demoluje lobby severní věže, kde umírá i pater Mychal.
***
O newyorském františkánovi bylo napsáno několik knih, natočily se dokumentární filmy, jeho jméno dnes nese část 31. ulice a městský přívoz přes řeku Hudson. A protože v Americe je všechno možné, tak ho jedna z amerických církví ani ne rok po tragédii rovnou i svatořečila.
Když jsem se ponořil do životního příběhu Mychala Judge, otevřel se přede mnou najednou nečekaně bohatý svět. Uvědomil jsem si, že podobně jako v případě našeho Josefa Toufara by byl newyorský františkán i bez heroické smrti adeptem jak na svatořečení, tak i na pořádný americký velkofilm. Pater Mychal byl vyléčený alkoholik, který jako abstinent po celý zbývající život pomáhal ostatním, kteří bojovali se závislostmi všeho druhu.
Čtěte také
Často říkával: „Když máš problém, tak o něm mluv!“ V osmdesátých letech se jako jeden z mála duchovních dnem i nocí staral o nemocné AIDS. Chodil na návštěvy do nemocnic i k nakaženým domů. Utěšoval, sloužil pohřby. A to vše v době, kdy se ještě přesně nevědělo, jakými všemi cestami se nemoc přenáší či nepřenáší. Jako pravý františkán pomáhal i těm potřebným, kterých se často nezastala ani jeho církev. Ve službě druhým překonával vlastní zranění a pochyby. A když se stal kaplanem hasičů, rozkvetl ještě víc.
Pater Mychal miloval akci, život na hraně. A samozřejmě miloval i jízdu svým hasičským autem s naplno zapnutými blikačkami – a ty rozsvítil někdy i jen pro radost svých přátel. Vážili si ho jak starosta Rudy Guliani, tak prezident Bill Clinton a jeho žena Hillary. Ctili ho i bezdomovci na Manhattanu. Znal je často jménem, nosil jim jídlo, rozdával oblečení nebo peníze, aby přežili další den… Byl to Newyorčan do morku kostí, který svůj vnitřní pokoj nacházel i při modlitbě na pravidelných procházkách po nočním Brooklyn Bridge spojujícím tak různorodé části města.
Vyprávět by se dalo ještě celé hodiny. Zavírám oči… a vybavuji si tu potutelně usmívající se tvář newyorského františkána, jako by říkal: „A tohle se fakt všechno stalo? To nevymysleli lidi z Hollywoodu?“
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
