Norbert Schmidt: Před rájem

17. únor 2021

Byl to mladý floutek, užíval si života, jak to šlo. Byl chytrý, studoval na Sorbonně, skládal básně, krásně řečnil, a to jak z kazatelny, tak v zámeckém salonku nebo v blízkosti krále. Jeho kmotrem byl kardinál Richelieu. Dámy mu visely na rtech.

Nezměrné rodinné bohatství utrácel za velkolepé slavnosti, hostiny a pořádání honů. Zlom nastal, když náhle zemřela žena jeho života. Hned jak dostal zprávu, že Marie d’Avaugour, vévodkyně z Montbazonu, onemocněla, spěchal k ní.

Čtěte také

Dorazil ale pozdě – nebo příliš brzy, jak se to vezme. Vstoupil totiž do její ložnice v okamžiku, kdy rakev ještě nebyla zavřená. Tělo už natažené v bedně, hlava uříznutá na stole v zakrváceném hadru. „Rakev byla malá, tak aby se vešla…,“ vysvětloval hrobník.

Armand Jean Le Bouthillier de Rancé, tak se onen mladík jmenoval, byl jinak i opatem zanedbaného cisterciáckého kláštera La Trappe, a to aniž by jej kdy navštívil. Klášter pro něho představoval jen další zdroj financování vlastního bezstarostného života. Po hrůzném zážitku, který zanedlouho zdvojnásobila smrt jeho nejvěrnějšího přítele, prince Gastona, se Armand Jean ale nakonec do La Trappe vypravil.

Vykázal několik mnichů, kteří zde místo modlitby žili podobně jako donedávna on u královského dvora, s malým počtem zbylých bratří obnovil chórové zpěvy a dal se do rekonstrukce budov i duchovního života. Z nespoutaného mladíka se stal člověk modlitby, askeze a extrémních reforem.

Čtěte také

K otřesenému muži, který patřil k francouzské elitě 17. století, se postupně přidávali další šlechtici, měšťané a čeledíni, vojáci i námořníci a všichni ti, kteří nahlédli za okraj zoufalství a marnosti, mladíci i starci, kteří vyčerpali svůj životní příděl nezávazného potěšení. Byli mezi nimi ale i mnozí, kteří od začátku jen důsledně hledali něco opravdového, něco, co uprostřed válek, nemocí a neštěstí dává smysl, nějaký pevný bod a místo ve světě, který se čím dál víc rozpadal.

Tak nějak ve zkratce vznikli trapisté, jeden z nejpřísnějších mnišských řádů, skrytý svět modlitby, práce a věčného ticha. Rancého impuls se ujal. Následující moudřejší opati v La Trappe obrousili reformátorův extrémismus a postupně začaly po celém světě rašit další a další cisterciácké kláštery přísné observance, jeden z posledních v roce 2004 i v Novém Dvoře v západních Čechách.

Čtěte také

Desetiletí trvající válečné konflikty, uříznuté hlavy a nezvladatelné epidemie, zničená města, trpící civilisté, lidská hloupost a brutalita, bezohlednost mocných i nuzných, ztráta těch nejbližších – vše, co kolem sebe viděl ze sladkého snu probuzený Rancé, známe i z naší současnosti.

Teď ale otevírám Google Earth, Francii i Čechy nechávám daleko za sebou, letím po obrazovce rychle přes Saharu, Mauritánii, abych se alespoň z výšky podíval na zbrusu novou řádovou fundaci, která právě vyrůstá na kraji pralesa. Tady vidím Dakar a pod ním jak tlusté střevo roztažené ústí řeky Gambie. Dál ve vnitrozemí se veletok začíná klikatit do stovky afrických kudrlinek.

U jedné z nich, nedaleko malého přítoku, to asi bude. Hluboko ve vnitrozemí Senegalu, ale jen dvě stě metrů nad mořem. Dlouho porovnávám fotky, které jsem dostal poštou, s realitou na fotomapě.

Čtěte také

Pro jistotu otvírám ještě další internetové snímky území. Velká zákruta řeky sedí, vyšlapané cesty savanou a orientace ke světovým stranám také. Tady je i ta malá vesnička s kruhovými domky a rákosovými střechami… Ale rozestavěné budovy budoucího kláštera, velká studna a pole pro kukuřici, banány, citróny, manga či arašídy nikde. Na žádné z internetových map ještě není nová trapistická buňka kontemplace, zástupné modlitby a soustředěné práce zachycena. A to už mniši staví víc jak rok: v málo obydleném vnitrozemí, na rovině, uprostřed ničeho, nedaleko řeky, jak už mají po staletí ve zvyku.

Vítězoslavně odepisuji, že jsem místo nové prefundace našel: „Vy jste si založili klášter hned vedle té nejkrásnější a největší zoologické zahrady na světě, navíc pod ochranou UNESCO! Čtu, že se tam rozprostírá galeriový prales, rostou tam baobaby, dupou sloni, běhají lvi a antilopy.“ Z Francie přichází odpověď: „Ano, skutečně, přes vodu je národní park. Ale nepředstavuj si to jako zoologickou v Tróji... Tam všude kolem je tolik zvířat, že pořádně nevíš, kde jsi v ZOO a kde ne. Kromě hrochů a krokodýlů, šimpanzů a paviánů tam žijí také hyeny a hadi.“

Čtěte také

Zkouším si to tedy představit jinak. Nový ráj na zemi, ale i bojiště s démony. Mezi noční můrou a rajskou zahradou tady snad jednou budou pravidelně plynout stovky a tisíce obyčejných, skromných dnů naplněných oproštěností, tichou radostí a vnitřním pokojem. Vracím se k rozdělané práci s myšlenkou, že reálnou utopii dnes dokážou postavit už asi jen trapisté. A to navíc aniž by si toho všiml vševědoucí, všemohoucí a všudypřítomný Google, Twitter nebo Facebook.

Při posledních úpravách tohoto textu se ke mně dostávají fotografie hořící savany. Bratři píší, že se oheň přibližuje k budovám.

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio