Norbert Schmidt: Díra v Gothamu

Obyvatelé města – tihle zapomenutí, rozprchlí hosté smutečního karu, který se odehrál před staletími – bydleli v buňkách několika socialistických sídlišť. Hned po práci se v nich co nejdříve dobrovolně uzavírali.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Místa přestupů – W. G. Sebald

Podlahy jejich typizovaných jeskyněk pokrývalo lino, záchod i kuchyně byly vystřiženy z umakartu, uprostřed obývákových stěn z dýhované překližky blikala do noci černobílá televize. Potkávali se jen výjimečně za městem, na severozápadě u nákupáku a na jihovýchodě mezi soustavou nádraží, kam později ještě vecpali halu s pivem, banány a krmivem pro psy a kočky. Na ulicích se lidé míjeli ve spěchu, bez pozdravu a se sklopenou hlavou. I já jsem se těmi špinavými soutěskami, které střídaly holé rumištní meziprostory, vždy jen co nejrychleji proplížil.

Ani řeka tomu městu nepomáhala, protékala jím od páté pětiletky rychle jak betonovým korytem. Dodnes mám před očima tlusté ocasy asertivních potkanů, kterým jsem se každé ráno u nádraží vyhýbal. Že by do toho města někdy zasvítilo slunce, nevím. Pamatuji si ho jen za deště, pod tíhou mokré sněhové břečky nebo jedovaté inverze, kdy paneláky trčely ze smogu jako vykotlané zuby Gothamu.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Obyčejné ráno

Byl to ale Gotham malý, středoevropský, bez nějakých velkých zločinů – žádné vraždy a krádeže světových rozměrů, žádné války gangů, žádný superpadouch, ale tím pádem také žádný stín nějakého hrdiny, ani náznak osvobozujícího dobrodružství a naděje na záchranu. Všemu panovala každodenní setrvačnost parazitování na tom, co v podhradí zbylo nebo co právě do města přivezli handlíři.

Hrad stál kdysi na soutoku, ale ten skryla v polovině sedmdesátých let velká betonová deska čtyřproudé silnice. Od té doby za ní ležel utopený, odříznutý, osamělý jak kostra velryby na břehu moře zaneseného odpadky. To krásné, co kolem hradu kdysi vykvetlo, komančové zbourali nebo vykradli. I rodný domek jediného významnějšího básníka, který se tu narodil, rozjezdily budovatelské bagry. Tohle město pro mě zkrátka ztělesňuje to nejhorší z normalizace a následně i to nejtupější z raného kapitalismu, který mu zasadil druhou těžkou ránu. Město dodnes nevzkvétá. Na severu – v logice jakéhosi pokračujícího prokletí – se nedávno mezi obytné domy zaryla další sklobetonová stoka.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Karel Čapek a útesy Západu

Do hradu s krásnou břitovou věží skoro nikdo nechodil. Každopádně v Ondřejově tajuplném sklepě, který kdysi řádoví rytíři vyhloubili hluboko dole pod rajským dvorem a kapitulní síní, jsem byl vždy jeho jediným návštěvníkem. Ondřej toho během mého hledání, listování a váhání nikdy moc nenamluvil. Byl to básník, věčný disident a dokonce prý opravdový rytíř, šeptalo se. Postupně jsem si tohoto jezevce, jeho mlčení, pomalá gesta a pár slov s ozvěnou dávných věků, oblíbil. Z mých zprvu náhodných návštěv se tak brzy stal pravidelný rituál.

Za osmnáct korun jsem si odnášel Zločin a trest, za dvacet dva Fausta, za třicet čtyři Bratry Karamazovy, za šestnáct Kouzelný vrch a tak dále týden co týden. Ondřej mi k tomu vždy zpoza svého malého antikvariátního pultu ještě něco přibalil. Tu Kafku a Kubina nebo samizdat básní Františka Daniela Mertha, jindy Demla, Durycha nebo pak i Reynka a něco z florianovského Dobrého díla. Nikdy jsem neodporoval, a tak jsem si domů zanedlouho musel pořídit další police, až pokrývaly všechny stěny mého studentského pokoje.

Jedna slavná spisovatelka pocházející ze skutečného Gothamu si kdysi poznamenala, že „čtení je nůž, který zarazíš do života druhých lidí“. Pro mě byl ale obřím nožem – zaraženým rovnou do celého města – ten Ondřejův sklep.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Jak vzniká obraz

Knihy se mi pod rukama proměňovaly v pirátské koráby směřující k neznámým ostrovům, rakety do vzdálených galaxií nebo později i ve vstupenky na metropolitní banket. Kniha mi byla zahradou, chrámem i hradem. Stala se dveřmi, perónem i letištní halou směřující ze smogu malého města, kde jsem odpočítával měsíce a dny, hodiny a minuty, až odtud konečně nadobro vypadnu. Prořezával jsem se pomalu, stránku po stránce ven.

Dnes, o čtvrtstoletí později, jako bych zase seděl ve tmě pod poslední lampou u výpadovky, četl si v právě koupené knize a čekal na autobus. Vyhlížím, kdy už se v dlouhé zatáčce objeví dva zvětšující se světlomety a chvíli nato usměvavý řidič, náš vracející se Charón, otevře přední dveře a vyveze mě prozatím alespoň na noc daleko za město.

Spisovatelka z Gothamu Susan Sontag píše: „Když zmizí knihy, zmizí také lidé. (…) Knihy nejsou jen libovolnou sumou našich snů a naší paměti. Nabízejí nám příklad sebetranscendence. Někteří lidé považují čtení jen za další formu úniku: úniku z ‚opravdového‘ světa každodennosti do světa imaginárního, do světa knih. Knihy jsou ale něčím daleko víc. Jsou způsobem, jak být zcela člověkem.“