Norbert Schmidt: Jak vzniká obraz

22. září 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zahrada
0:00
/
0:00

Za Tuklaty, Rostoklaty a ještě o kousek dál stojí malé stavení. U jeho plotu nás už Jaromír očekával. Otevřel bránu, na vodítku krotil rozdováděného psa – „Edo, nesmíš!“ – a hned po pozdravu v tom parném letním dni nadhodil: „Pojďte se podívat nejdřív na zahradu.“

Je to ale spíš malá džungle, napadlo mě okamžitě, jak jsem ji uviděl za ateliérem v prostoru po staré zbourané stodole.

Čtěte také

Ze stavení zbylo jen pár kamenných zdí a ty dnes rámují pestrobarevný zhuštěný svět, výsek divoké přerostlé louky plné krásně rozkvetlých, přes sebe bujících houštin: Routa vonná, červená dlužicha, krvavec, slzičky Panny Marie neboli hvozdík kartouzek, lnice, kokarda, ožanka, třapatka, sápa a chrpa východní na pozadí šanty… Co jméno, to tajemství a vrstva příběhů!

Jaromír mi se smíchem ukazuje na rostlinu, která září přímo před námi: „Tohle je řebříček sibiřský, odrůda Love Parade, a tohle mrkev Purple Kisses. Dnes už můžeš mít i zahrádku správně multikulti současnou. Jsou tu rostliny od nás, ale také z Transylvánie, Řecka, daleké Asie nebo z prérií Severní Ameriky.

Podívej: Těm chrastícím hlavičkám se říká Kupidův šíp a žluté květy Noční panny – to jsou tyhle zavinuté pupeny – lze zahlédnout až za soumraku. Ale žerou mi to tu potkani, potvory. Mám je na fotopasti. No a na šalvěj muškátovou lítají drvodělky, ony to nějak hrozně milujou…“ Teprve postupně začínám v té překotné bohatosti, do které jsme nakonec vstoupili, rozeznávat i jistou nenáhodnost v uspořádání.

Čtěte také

Po lehkých kovových schodech vystupujeme do podkrovního ateliéru. Na zdi visí série úsporných, skoro prázdných abstraktních obrazů, místy ještě nedokončených. Jaromír v poslední době odložil barvy, „maluje“ pomocí různých průhledností pláten a lazurních vrstev a vymezuje tak v obraze malé otvory, náznaky „dveří a oken“.

Když chce docílit dojmu objemů, vkládá někdy za poloprůsvitné plátno i další desky. Experimentuje se sešikmenými blindrámy, aby vrhaly ty správné, pomalu se rozpouštějící stíny a konec díla nebyl utnutý, ale mohl dospět k závěru jak hudební skladba. Malíř do světlých ploch obrazů nově napíná i nitě a zkouší hranice kompozic. Zajímá ho, v jaké poloze linka ještě odkazuje někam dál a kdy už se sama stává motivem.

Nejde tu však o žádné efektní iluze nebo opulentní optické triky. Jaromírovy obrazy vždy vyznačuje prostá věcnost, obyčejnost, elementárnost stavebnosti a skromnost celkového výrazu. Popsané postupy zůstávají vždy prostředkem, který se nedere do popředí.

Čtěte také

Tajemství Jaromírových pláten neuvidíte hned, je jen naznačené, schované a oči si nejdříve musejí zvyknout, než se zorientují, než vůbec něco v té střídmosti spatří. Tahle nová série, kde se prvně objevují linky dvě, za týden odcestuje na výstavu do Hongkongu.

Řeč se točí ještě kolem květin, stromů a keřů, ale můj pohled si už pomalu zvyká na nová plátna. Jaromír cituje z Knihy o zahradě z roku 1949: Zatímco malíř a „sochař své dílo prostorově dokončí, sadovník musí počítati s tím, že příroda mu jeho uspořádání mění. Musí tudíž prostorové řešení zahrad přizpůsobovati tak, aby vyhovovalo zákonům komposice ve všech stádiích vývoje.“

To je panečku vysoká laťka, říkám si. Ale proč ne? I odkvétání nebo zimní vyprahlost má přece svou krásu, když například černé uschlé stonky kreslí na pozadí bílého sněhu do prostoru dosud neznámá minimalistická díla. Ale je takový obraz opravdu v plném slova smyslu někdy dokončený? Zahrada je jiná ráno, v poledne, večer a za svitu hvězd. Stejně tak obraz.

Čtěte také

A dál rozvíjím paralelu: Opravdové umění – i to zahradnické – ostří náš pohled a bystří naši vnímavost. Jiný slavný zahradník, Karel Čapek, si jednou poznamenal: „Zahrádka není nikdy hotová. V tom směru je zahrádka podobna lidskému světu a všemu lidskému podnikání.“ A Jaromír k tomu dodává: „Zahrada se podobá obrazu v tom, že se také vyvíjí sama, roste ti pod rukama, můžeš mít nějaký kompoziční záměr, ale ne vše funguje, jak brzo poznáš. Musíš být ve střehu, čekat a dobře pozorovat. Můžeš vlastně jen omezeně usměrňovat to, co ti vyrůstá samo pod rukama.“

Pak jsme se odmlčeli a já najednou uviděl, že se právě ten malý nenápadný obraz nalevo s dvěma nachýlenými liniemi po stranách a prázdnem uprostřed sám od sebe rozzářil.

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio