Norbert Schmidt: Psací stůl Sergeje Machonina

22. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sergej Machonin

Stál v rozlehlé podkrovní místnosti, kde jsme už po několikáté u Lízy při putování za Podlipnickými kostely přespávali.

Dlouhou dobu jsem si toho stolu ale ostentativně moc nevšímal. V prosvětleném prostoru totiž překážel, štval mě. Proto na něm asi často skončila hora peřin, povlečení a oblečení všeho druhu, kartáčky a pasta na zuby nebo sprej proti klíšťatům.

Čtěte také

Dříve na něj s rachotem dopadal i soubor dřevěných mečů, seker a štítů, které jsem klukům pořídil nedaleko na hradě. Děti měly oči na vrch hlavy, když jsem jim jednou před spaním opakoval legendu, že teď budou spát v posteli, ve které kdysi přenocoval Václav Havel. Jisté je, že tady v té „naší“ místnosti kdysi nejednou debatoval spolu s různými dalšími slavnými literáty a disidenty.

Ale pán domu, Sergej Machonin, který podkrovní prostředí vystavěl a onu společnost sezval, který chudý vesnický krov proměnil v krásný rurální raumplan s pořádným krbem, funkcionalisticky prosklenými stěnami, velkorysými průhledy do zahrady a přes dvorek do kraje s Lipnicí na horizontu, tak ten pro mě zůstával dlouho kdesi v pozadí stejně jako jeho strašidelný psací stůl u severního okna, který se do odlehčeného půdního interiéru nehodil.

Zdál se mi příliš těžký, navíc s intarzovanou kůží na horní desce, dvěma esíčky po obou bocích podstavy a masivním perlovcem u podlahy. Připomínal mi hrocha nebo medvěda. Je to kus zdobného biedermeieru z 19. století a ne lehká konstrukce pro avantgardního modernistu.

Čtěte také

Ale třeba zrovna tenhle špalek Machonin potřeboval – ano, to je to správné slovo, říkám si skoro nahlas: špalek na sekání dříví, který vydrží pořádné rány a zpětné rázy. Do tohohle stolu se člověk může opřít. Jak se nořím hlouběji a hlouběji do textů Sergeje Machonina, tak mi stále jasněji dochází, že jejich autor v žádném případě nemohl pracovat u rachitického stolku z ohnutých trubek a tenké lakované překližky!

Potřeboval stůl – špalek, kde se štípaly slova a věty, až třísky lítaly, kde se osekávalo a hoblovalo, až zbyl jen jasný, krátký a odlehčený odstaveček s novou myšlenkou nebo formulací ostrou jako šíp.

V posledních dvaceti letech života se Machonin do svého vesnického útočiště uchyloval k přemítání, čtení, překládání a k procházkám za houbami do okolních lesů. Také tu ve francouzštině, literatuře a umění cvičil své tři malé děti. – Nejmladší dceru vypravil do světa v šedesáti třech letech. – Byl to, jak sám říká, „život korektur, psaní, diskusí, denního hádání a katastrof s dětmi, kterým hřmí radost a žhne život“.

Čtěte také

Machonin zde psal břitké kritiky, dopisy, fejetony a různé další záznamy. Něco se podařilo publikovat pod pseudonymem, něco vyšlo v samizdatu nebo v poštovní obálce, něco sloužilo jen k obohacení dané chvíle.

Také tu určitě vznikaly některé krásné pasáže Machoninova Příběhu se závorkami (Alternativy), kde si v době šedé normalizace o své nejmladší, tehdy čtyřleté dceři – naší dnešní hostitelce –, poznamenává: „Držím se té ručky a té Lízičky, jediného pevného, spolehlivého a nepomíjivého bodu v dějinách a ve vesmíru, zatímco všechno kolem na planetě se bortí v neslyšitelném a dosud neviditelném pádu jako Kolářovy zmuchlané katedrály.“

Machonin, vězeň nacistického koncentráku, komunista, redaktor Literárních novin a divadelní kritik, který ale na konci 60. let hodil marxismus-leninismus radikálně za hlavu, po invazi sovětských vojsk si zvolil disent, pracoval jako hlídač v Národní galerii a jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, na sklonku života zpytuje svědomí a snaží se přijít na kloub tomu, jak mohl podlehnout vábení komunismu a jak se mohl tak výrazně podílet na jeho budování v 50. a 60. letech. Ale to si vše přečtěte sami. Příběh se závorkami je fascinující kniha na dlouhou cestu.

Čtěte také

Sedím u nás v ateliéru před monitorem, ruce opřené o tenkou kovovou, vysokotlakým laminátem chráněnou stolní desku a myslím na dřevěný stůl na Vysočině. Na rozdíl od toho mého, který po způsobu konstruktivistů nic neskrývá a kterého drží pohromadě závitové tyče a napjatá ocelová lanka, má ten Machoninův tři šuplíky a dvě skříňky.

Zatím jsem se nikdy neodvážil nahlédnout dovnitř. To by ostatně od návštěvy nebylo vůbec slušné! Ale co když tam někde přece jen na dně ještě čeká nějaký zapomenutý rukopis? Nebo tam někde uvnitř vězí po okraj naplněný skrytý foch pod dvojitým dnem nebo za dutou zadní stěnou! Třeba bych přece jen v sobě měl probudit zloděje, abych nepromarnil machoninovskou alternativu nějakého posledního vzkazu.

Ale možná je to jednodušší: Možná je tím vzkazem pro mě ten psací stůl sám.

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?