Norbert Schmidt: Vzpomínka na jízdu vlakem
1. února 2020. Je tma. Přesně v 6:44 odjíždím z Hlavního nádraží a otevírám na kindlu noviny.
Před pár hodinami opustila Británie Evropskou unii.
Čtěte také
Při pohledu z okna na černé, rychle se střídající siluety Libně, Hloubětína a Počernic se mi hlavou míhají záběry pestrého, multikulturního, neustále rostoucího Londýna. Jeho energie, jak vzpomínám, je srovnatelná s tou, která pulzuje v New Yorku.
Čtu o explozi moralínu a o umělých debatách v politice, o ztrátě smyslu pro realitu, o politických fikcích, které hýbou celým světem. Ivan Krastev poukazuje na současný nostalgický nacionalismus, touhu po samostatném národě, který ale nikdy předtím samostatně v rámci britského impéria neexistoval. Minimálně pro Východoevropany nejsou Britové najednou ti „mírnější, pluralitnější, tolerantnější a zralejší“, jejichž konzervativismus chrání moudrost a maximální svobodomyslnost. Britové jsou dnes už zkrátka tak trochu jako my.
Rozednívá se. Opouštíme rovinu Polabí. Když opět pohlédnu ven z okna, míjíme už Předměstí Vídně – Brno. Na výstavu se podívám někdy příště.
Čtěte také
Režisérka Düzen Tekkal přibližuje na dalších stránkách genocidu Jezídů v severním Íráku. Vypráví o bleskových přepadech, o exekucích mužů a dospívajících kluků, o likvidaci celých vesnic, o deportacích žen a dívek, roky trvajícím otroctví a znásilňování. Vypráví o zlomených matkách, jež musely porodit děti teroristům Islámského státu, kteří pár měsíců předtím povraždili jejich prarodiče, bratry, bratrance a ostatní příbuzné. Jsou to události ne starší než šest let a stovky lidí ještě dnes vězí někde v zajetí.
Jasné slunce vystupuje po modré obloze bez jediného mraku. Už zdálky vyhlížím Pálavu. Je to rozpadající se utržená geologická kra? Rodinka obrů, kteří sem omylem doputovali z Alp a zkameněli? Nebo hřbet do bahna zapadlého brachiosaura? Vzpomínám na letní návštěvu malého kopečku Südmährenkreuz, který leží na jihu přesně na opačné straně.
Na matné obrazovce listuji až k oddílu, který je věnovaný Východnímu Německu. V rozhovoru si politik a reportér jakoby vyměnili role. Ministerský předseda Saska-Anhaltska se novináře ptá, zda opravdu dokážeme udržet vysoký standard právního státu ve světě, který se řítí dopředu čím dál zběsilejším tempem.
Čtěte také
Jak dělat rozumnou politiku, když nelze získat rozumnou většinu? Jak překonat nereálné strachy a zaměřit se na podstatné reálné problémy? Zkušený politik konstatuje, že přibývá lidí, kteří si myslí, že liberální demokracie zanikne, protože není efektivní a v dnešním světě konkurenceschopná. Jak stabilní je vlastně naše demokracie v době vzrůstající nestability?
Když opět vzhlédnu, vjíždíme do Břeclavi. Pak se dál plnou parou řítíme podunajskou rovinou. Tam za tím prvním výběžkem Karpat nalevo leží Bratislava. Vlak se ale stáčí k jihu a míří na Vídeň. Míjíme nuznou romantiku zahrádkářských kolonií na předměstí. Sen o malém individuálním štěstí pro masy zakrátko ještě skokem zmutuje do nekonečného koberce miniaturních rodinných domů. Přejíždíme dvě ramena Dunaje. Na břehu se hrdě tyčí hrad centrály Spojených národů, postavený ze skla a betonu.
V dalším rozhovoru fascinovaně naslouchám autorovi, jehož dráha známého světoběžníka začala v roce 1938 nočním útěkem právě z Vídně do Československa. Tehdy mu bylo šestnáct a toužil po dobrodružství a po tom, aby se vymanil z vlivu své židovské rodiny. Nechtěl už na přání svého otce neustále citovat Fausta a chodit s ním každou neděli do slavné obrazárny na Staré mistry. Nechtěl být zároveň usedlým měšťákem a „člověkem výjimkou“.
Čtěte také
Do baťohu si na poslední chvíli hodil svou nejoblíbenější knihu: Poslední dny lidstva od Karla Krause. Georg Stefan Troller, který se právě dožívá 98 let, dnes žije v Paříži a s pobavením hned na začátku rozhovoru popisuje, jak ho lidé na ulici zdraví s údivem, že ještě žije. V uniformě amerického vojáka vstoupil Troller jako jeden z prvních do koncentračního tábora Dachau a v Mnichově prohledával Hitlerův byt plný knih Karla Maye o dobrodružstvích Old Shatterhanda a jeho rudého bratra. Troller vyslýchal zajaté německé vojáky a při tom se asi někde zrodilo jeho povolání skvělého tazatele a autora celé řady televizních portrétů slavných osobností. Kdo vlastně jsi a proč děláš to, co děláš? To byla hlavní otázka jeho života.
Když jsem vzhlédl od fotografie skoro stoletého reportéra, která zachycuje, jak si během interview dělal další dírku do svého pásku, protože v posledních týdnech značně zhubnul, okolo se už strmě tyčily Alpy. Minuli jsme Semmering. Ačkoli začal únor, sníh se drží jen na těch nejvyšších vrcholcích, které sem tam vidím v průhledech bočními údolími.
Čtěte také
Další reportáž vyprávěla o malířce, která se vydala zachytit vznešené bílé nekonečno Arktidy. S námahou jsem se pročetl až k historce, jak se jí lední medvěd prošel po malířském plátně a ona dospěla k názoru, že plavit se na ruském jaderném ledoborci, který rozráží kry, nebyl v době globálního oteplování zrovna dobrý nápad. Ještě před konce textu jsem kindl vypnul.
Vlak se v té chvíli už jen pomalu sunul klikatým údolím řeky Mur. Slunce svítilo jak o závod. Čepici a šálu jsem schoval do baťohu a ze zastávky vyrazil dva kilometry přes jarně nadýchnutou louku k bílému venkovskému kostelíku. Nahoru na Robertův horský statek jsem už jel autem. Nejpůsobivější výhledy na tu vysokohorskou krásu kolem se z malého hospodářství nabízejí dvanácti kravám ve stáji postavené na samé hraně prudkého srázu, který padá na tři sta metrů hluboko. Pohled na středověký hrad nad řekou z té výšky vypadá jak snímek z družice při brouzdání po google mapách. A koleje jak pohozená tkanička z bot obrů. Možná zrovna těch, kteří utekli až na Pálavu. Slunce zapadlo. Ve staré světnici u kamen mi Ingrid do čaje nalila hruškovici, a tak se hovor brzy rozproudil, jako bychom se už znali roky. Povídali jsme si o životě, ne o tom venku, ale o tom svém.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
