Norbert Schmidt: Mezi nebem a zemí

2. září 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vysoké Tatry - Medena kotlina
0:00
/
0:00

Než jsem stačil cokoli říct, zvedl Bernard pořádný kámen a hodil ho dolů. Pod námi sráz na 200 – 300 metrů.

Nejdřív jsme sledovali, jak se kámen odráží od holých skal, jak stále pomaleji poskakuje po prudkých svazích níž a níž. Po chvíli jsme už jen napínali uši a snažili se zachytit i tu poslední ozvěnu. Posadili jsme se a pozorovali beze slov, jak stíny rychle po obloze letících mraků pohlcují hluboko dole stráně a lesy, aby je za chvíli zase osvobodilo slunce.

Čtěte také

A pak desetiletý kluk začal v té výšce mezi nebem a zemí vyprávět: „Když jsem byl malý, představoval jsem si Ježíška jako zlatého ježečka, kuličku s bodlinkama všude okolo, jak bydlí na mráčku, kde shromažďuje dárky pro děti. Teď už vím, jak to je, ale na Vánoce se přesto pořád těším. Čas od času mě ale napadá: Proč a kdo jsem já? Na všechno se dívám zezadu, shora, ale já jsem vlastně tady uvnitř. Proč tu jsem? Taky někdy přemýšlím, co bude po smrti. Co se se mnou stane?“ Byly to otázky, na které není třeba hned překotně odpovídat. Oba jsme to věděli.

Letní výlety s dětmi, jako byl ten náš do Tater, přinášejí chvíle a změny perspektivy, na které během roku není čas. V dětech se otevře hloubka, že se tají dech a docházejí slova. A naopak. Věci vznešené nám najednou přijdou naprosto dětinské.

Hned pod Tatrami v Popradu stojí na hlavním náměstí dva kostely. Jeden katolický a jeden evangelický. Z historického pohledu lze tuhle konstelaci číst jako známku náboženské svobody a plurality. Chrámy jsou ale k sobě otočené zády. Každý má svůj vlastní předprostor, aby se lidé různého vyznání po bohoslužbách hned nemíchali. Ten starší, menší a krásnější je katolický. Ten větší a sebevědomější je evangelický. Oba si nárokují jinou část náměstí, každý se dívá jinam. Oba chtějí být uprostřed, oba si ale nakonec takto dohromady trochu překážejí.

Čtěte také

Následující představy jsem se dlouho nemohl zbavit: Popradské soukostelí mi připomínalo dva pubertální kluky, kteří se předhánějí v tom, kdo dočůrá výš a dál. A tihle kluci byli tak zabráni do svého malého soupeření, že si neuvědomovali, že se na ně s pobavením, kroucením hlavou a nakonec i s rezignujícím mávnutím ruky dívá celé město.

Základní lekce z Tater byla v tomto ohledu přece jen jiná: Vysoké hory se mi proměnily v hrozivé a fascinující katedrály úplně jiného náboženství. Velehory jsou ohromné liturgické krajiny, které permanentně proměňují svou atmosféru. Mraky jsou jako vitraje, které umocňují div světla, jeho někdy radostnou, někdy dramatickou hru. Údolí jsou boční kaple. Mlhy jsou oblaka kadidla ranní bohoslužby, která za sluncem stoupají vzhůru. Při pohledu z dálky tvořily provazce poledního deště středový sloup, který mezi nejvyššími štíty podpíral nebe. Stromy na horizontu vypadaly jako lidé, jako budoucí sochy světců.

Navečer se v paprscích slunce zjevil barokní zázrak. Zlatavý třpyt vycházel snad dokonce z puklin mezi holými skálami, z nitra hory, kde jsou ukryté drahokamy. V noci nakonec vše ovládla temná, vysoká silueta násobená odrazem v jezeře. Chrámem se stal celý vesmír.

Nicméně i tento obraz se další den proměnil, lekce pokračovala: Štíty hor, skály tu přede mnou teď trčely jako ohromné kosti země, které protrhly maso a kůži. Před námi se rozprostřela smrtelná nádhera, která chladně varuje, že nikde tady na zemi nejsme doma. I když po horách lezeme výš a výš, ani do nebe, ani do nitra země se tudy stejně nikdy nedostaneme. Přesto jsme hloubce tady nahoře nejblíž.

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová