Norbert Schmidt: Zemřel George Steiner
V pondělí 3. února 2020 ve věku devadesáti let zemřel George Steiner, sekulární Žid, který každý den četl Bibli.
Steinerovy brilantní knihy o jazyce, literatuře a lidském pobývání na světě jsem objevil teprve nedávno. O to víc se pro mě staly malým zjevením. I úvahy a postřehy, u kterých jsem s ním nesouhlasil, mě obohacovaly svými nezvyklými úhly pohledu… a bravurní schopností formulovat.
Čtěte také
George Steiner dokáže na jedné stránce vyklenout oblouk od Mojžíše přes Heideggera až po rozbor současných sociálních médií. Ve skvělém eseji Proč myšlení činí smutným, komponovaném excelentně jak hudební dílo, nabízí deset důvodů, proč je „myšlení neoddělitelně spojeno s hlubokou, nezničitelnou melancholií“.
Poznamenává, že se „pravděpodobně homo stal sapiens v té chvíli, kdy se objevila otázka po Bohu, kdy mu jazykové možnosti dovolily se po něm ptát. Schopnost myslet, nesmírná rychlost myšlení vyzdvihuje člověka nad všechny ostatní bytosti. Nicméně ho tím sama sobě a nesmírnosti světa odcizuje.“
Steiner nevěřil v Boha, ale měl hluboké pochopení pro prázdnotu, která „skrývá ohromnou sílu“. Věřil, že „rozjímání nad ‚ne-Bohem‘ může být stejně tak soustředěné, devótní či radostné jako rozjímání v rámci uznávaných liturgií. Úctu vzbuzuje i Bůh, který není. Opravdu vyzrálý věřící touží být s Bohem sám. Stejně jako já toužím být s Jeho svrchovanou nepřítomností.“
Čtěte také
U Steinera jsem se poprvé s úlevou dočetl, že je zcela normální si tužkou podtrhávat v knihách a psát si poznámky přímo do nich. Steiner byl učitelem čtení a myšlení v tom nejlepším slova smyslu. Byl dveřníkem k dílům jiných velikánů.
Jeho přemýšlení o knihách Thomase Bernharda, Simone Weilové, Gershoma Scholema, Paula Celana a dokonce i Alberta Speera a mnoha a mnoha dalších se ke konci života překlopilo i do tří vynikajících knih, kdy s nebeským nadhledem, ve vybroušeném stylu a nečekaných osvobozujících pointách reflektuje bohatý život vlastní: Errata, Knihy, které jsem nenapsal a knižní rozhovor Dlouhá sobota.
Podle Steinera je člověk na zemi hostem, který „přijímá zvyky a zákony svého hostitele, zároveň je ale svou prací může vylepšit“. A Steiner také konstatuje: „Nemít nikdy strach před omylem, to je privilegium, to je svoboda sama.“
Čtěte také
Stěžejním tématem, kterého se z různých stran dotýkal, které znovu a znovu přeformulovával, byla záhada, jak mohlo dojít v Evropě, a právě v té její nejkulturnější části, k takovému šílenství a katastrofě, jakou představovaly nacismus a holocaust. A s tím je neoddělitelně spojena i záhada existence židovského národa.
Zrovna mám rozečtený Steinerův úvod do myšlení Martina Heideggera, „mistra údivu nad bytím“, uvedení do jeho revoluce celé tradice (nejen filosofického) jazyka Západu. Žid Steiner ale nepřehlíží Heideggera nacistu. Skutečnou tragédii velkého filosofa vidí v jeho poválečném mlčení, mlžení a lhaní, neschopnosti „myslet Auschwitz“, neschopnosti filosofa „otázky, která otevírá bytí,“ postavit se jednoduché otázce po selhání vlastního života. Nicméně i přes tyto propasti je pro Steinera „filosof lesní cesty“, který celý život hledal „prosvětlenou mýtinu“, paradoxně jeden z největších básníků a myslitelů, jehož analýza odcizující lidské pasivity patří k tomu „nejhlubšímu, co k tématu chování člověka za totality máme“.
Steinerovo potýkání se s „násilným jazykem a myšlením“ Martina Heideggera, které přerůstá až v jakousi chápající lásku, dobře ilustruje Steinerovu velikost.
George Steiner u tématu smrti, i té vlastní, rád citoval básníka Vignyho: „Nechte mě usnout do spánku země.“
R.I.P.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
